neděle 23. dubna 2017

Není autista jako autista

Pamela a Jeremiáš jsou dvojčata, ale rozdílnější by být nemohli. Doslova. Jeremiáš má totiž diagnostikovaný nízkofunkční autismus s těžkou mentální retardací, takže je prostě jiný než Pamela a její máma. V jeho světě má každý den předepsanou barvu, jídlo musí být kulaté, knoflíky a zipy jsou nejlepší a hlavně běda, jak auta na ulici zaparkují ve špatném pořadí! Ačkoliv to s ním není lehké, jeho sestra a maminka ho nade vše milují a ze všech sil se snaží žít tak, aby Remík nemusel skončit v ústavu.

Autismus je teď takříkajíc v kurzu. Ivona Březinová, ač sama s touto dysfunkci zkušenosti nemá, se rozhodla ukázat tuhle problematiku i dětem. A vyneslo jí to zaslouženou nominaci na Magnesii Literu.

pátek 14. dubna 2017

Tři jednohubky a jedna bichle

Na začátku roku jsem přečetla spoustu skvělých knih, na které se z různých důvodů nedostalo při psaní plnohodnotných recenzních článků. Rozhodla jsem se některé z nich představit alespoň ve formátu minirecenzí. Tentokrát, na rozdíl od prvních tipů, jsou to čtyři knížky a mnohem různorodější, tak snad si v nich najdete to svoje.

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy | Pistorius & Olšanská, 2016 překlad z finštiny Martina Bendová, Kateřina Janoušková, Anna Jirásková, Laura Kauppinenová, Tomáš Pavelka, Soňa Wojnarová, Eliška Zoubková 
Finské podivno neboli suomikumma u nás zažívá ohromný boom, obzvlášť teď, po roce ve znamení ReadNordic. Lesní lišky vyšly jako projekt edice Scholares - o překlady povídek se postarali studenti překladatelského semináře na finských studiích, o redakční práce zase absolventi semináře Nakladatelská praxe (obojí na FF UK). Krásně vydaný soubor obsahuje sedm poměrně různorodých povídek, jak od autorů zavedených (Johanna Sinisalo či Pasi Ilmari Jääskeläinen) tak i u těch českému čtenáři spíše neznámých. Osobně mě nejvíc nadchly povídky Pasi Ilmari Jääskeläinena (Kéž bychom tu byli taky), Johanny Sinisalo (Transit) a Maarit Veronnen (titulní Lesní lišky). Ačkoliv jako celek ne zcela vyvážená sbírka, rozhodně poslouží jako exkurz do finského podivna a seznámí s novými autory (osobně jsem konečně vážně natěšená na seznámení se s tvorbou Johanny Sinisalo).

úterý 11. dubna 2017

Volání netvora hraje na city na plátně i na papíře

S Patrickem Nessem už zkušenost mám. A bohužel ne zrovna pozitivní. Proto jsem se vlastně k Volání netvora dostala až s trailerem na filmové zpracování, které je aktuálně v kinech. Příběh vypráví o třináctiletém Conorovi, kterého v noci, vždycky sedm minut po půlnoci, navštěvuje netvor. Conor se ho ale nebojí, protože to není netvor z jeho noční můry. Prý přišel, aby Conorovi vyprávěl tři příběhy. A na oplátku chce slyšet pravdu. Jedinou, opravdovou, nefalšovanou pravdu. Tu, které se Conor bojí. Tu, která souvisí s jeho noční můrou a taky s tím, že jeho máma je nemocná.
Volání netvora vychází už podruhé. Opět s nádhernými ilustracemi Jima Kaye a tentokrát navíc s filmovou obálkou (která se mně osobně líbí víc než ta u prvního vydání). Mimochodem, víte, že právě díky ilustracím ve Volání netvora si Jima Kaye vybrala J. K. Rowlingová pro ilustrované vydání Harryho Pottera?

neděle 9. dubna 2017

Závěr volné trilogie je opět s těžkou životní situací, ale také s optimismem

Po Indiánském běhu a Roce kohouta se Tereza Boučková vrací k psaní o svém životě. Patrik s Lukášem jsou konečně z domu a nedrží rodinu pod neustálým tlakem, Matěj maturuje a Tereza Boučková se konečně může nadechnout. Jenže život klade další a další překážky... A tak v závěrečném díle volné trilogie sledujeme, jak se Boučková vypořádává s tím, že její matku trápí Alzheimerova choroba.

Uběhlo 26 let od Indiánského běhu a 8 let od Roku kohouta. Knihy o životě Boučkové prostě potřebují nějaký spouštěcí mechanismus, aby byly potřeba. U Indiánského běhu to patrně byla Sametová revoluce a touha vyslovit svůj vztah k otci, u Roku kohouta zase vleklá existenční krize ve spojitosti s problémy s adoptovanými syny. A tentokrát to byl Alzheimer matky.

středa 5. dubna 2017

Dystopické Jezero zaujme především atmosférou

V Borosu, vesnici blíže časově nebo územně nezakotvené, vyrůstá Nami. Má jen bábu a dědka, nikdy nepoznal své rodiče a zná jen Boros se všemi jeho rybami a Duchem jezera a všudypřítomnými ruskými vojáky. Poté, co přijde o zbytky toho, co ho v Borosu drželo, se Nami vydává na cestu. A na konci poutě třeba najde své kořeny. Anebo taky ne.

Jezero, čerstvě oceněné titulem "kniha roku" ve výroční anketě Magnesia Litera, jsem měla v hledáčku už dlouho. Teprve nominace na Literu mě donutily po něm sáhnout. A stejně jako porota, i já jsem byla nadšená.