čtvrtek 25. října 2012

Parafráze na Jeníčka a Mařenku (RC)

John Harding  - Florence a Giles

Originální název: Florence and Giles
Překlad: Čeněk Matocha
Rok vydání: 2012 (originál vydán 2010)
Počet stran: 280
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Plus
Obálka: Tereza Králová

Nová Anglie, konec 20. století...
Dvanáctiletá Florence a její mladší bratr Giles po smrti rodičů společně vyrůstají v pompézním sídle Blithe. Po smrti první guvernantky, slečny Whitakerové je v domě usměrňuje pouze hospodyně, paní Grouseová, a něco málo ze služebnictva, jelikož jejich zákonný zástupce, strýc, s nimi vlastně nechce mít nic společného. Florence se navzdory strýci naučí číst a psát a kromě občasných návštěv astmatického souseda Thea jsou tak knihy její jedinou zábavou. To se však změní ve chvíli, kdy přijede nová guvernantka, slečna Taylorová, a Florenciny noční můry, v nichž neznámá ženská osoba slastně mlaská nad jejím spícím bratříčkem Gilesem, nabudou inkoustové černě...

Florence a Giles je vlastně taková milá psychologická pohádka. Alespoň tak by se to dalo očekávat dle anotace. Již podle způsobu psaní autora je patrně znát, že není žádný nováček a ví přesně, jak psát. Přestože se v knize nic tak příšerného nestane, některé popisy vám nedají spát a příjemně a lehce napnou nervy. V celé knize je opravdu hezky vykreslena atmosféra Nové Angline na konci 20. století, stejně jako počasí, které z jednotlivých stránek tryská. Kniha ideální na sychravý podzim.



Zvláštní jazyk jako přednost. Nebo ne?
Největší zvláštností na samotné knize je způsob, jakým je psaná. Prostřednictvím vyprávění v ich-formě se seznamujeme s Florence... A teprve kolem poloviny knihy zjišťujeme, že kniha obsahuje plno novotvarů proto, že je to vlastně deník, který si Florence píše ve vlastním jazyce. Ano, na všechno to 'zapolštářování', 'zgramotňování' či 'vyzbytečňování' si brzy zvyknete, přesto zejména zprvu působí rušivým dojmem a v hlavě spíše vyvstává otázka, zda si to autor nevymyslel, aby napodobil dobový jazyk.
Na druhou stranu má díky tomu kniha zvláštní kouzlo, pro které opravdu stojí za to Florence a Gilese číst.

Dětské charaktery s dospělými vlastnostmi...
Asi nejsmutnější mi na celém díle přišla trochu přehnaná psychologie Florence. Zejména v závěru knihy mi přišlo, že se chová mnohem vyspěleji než na 12 let, ostatně málokdo by dokázal dělat bez psychického zhroucení to, co udělá ona. Naproti tomu Giles, kterému je něco kolem 9 let (nepamatuji se přesně), vystupuje jako malé dítě, což je opačný extrém. Devítileté děti se chovají o něco rozumněji než kupříkladu pětileté, navíc bych očekávala počátky nástupu pubertálního vzdoru, ale to je asi věc názoru.

Florence a Giles za přečtení určitě stojí, pokud si totiž zvyknete na prazvláštní jazyk a rozhodnete se tolerovat to, že autor zjevně nemá velké zkušenosti s dětmi, knihu si užijete. Zejména ke konci si nelze nevšimnout určité podobnosti s Jeníčkem a Mařenkou, což byl asi záměr. Tak si tuhle moderní pohádku užijte!

Celkové hodnocení: 8/10


Děkuji nakladatelství Plus za poskytnutí recenzního výtisku!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!