čtvrtek 28. února 2013

Nekonečný příběh lidské naděje

Gabriel García Márquez - Plukovníkovi nemá kdo psát

Originální název: El coronel no tiene quien le escriba
Překlad: Hana Posseltová
Rok vydání: 2006 (originál vydán 1961)
Počet stran: 96
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

Patnáct let čekání
Plukovník se svojí ženou nemají nic. Jen sami sebe, střechu nad hlavou a zápasnického kohouta, pozůstalost po tragicky zemřelém synovi. Po občanské válce vládne v jihoamerické vesničce napětí a zároveň i jakási unylost. Časy jsou zlé a plukovník se svou ženou mají sotva co jíst. Každý pátek již patnáct let plukovník chodí na poštu, čeká na slíbenou penzi. Ale jak říká poštmistr, plukovníkovi nemá kdo psát...

Mé teprve druhé setkání s Marquézem proběhlo ve velice poklidném duchu. Útlá knížečka má totiž přesně to, co jsem potřebovala, uklidnění, pozvolně plynoucí děj a úsměv na posledním řádku. Na velmi nízkém počtu stránek dokázal tento kolumbijský spisovatel rozehrát překvapivě silný příběh, co chytí za srdce.



Protiklady se přitahují
Přiznávám, že po stránce obsahové kniha nepřináší nic moc nového. Jde zde ale spíše o emoce, pocity, dojmy. A těch je plná. Kromě barvitého vylíčení malé jihoamerické vesničky se setkáváme především s plukovníkem a jeho ženou. Hlavním konfliktem mezi těmi dvěma je bezpochyby rozdílnost povah.
Zatímco plukovník je sympatický postarší pán, který se zuby nehty drží naděje, i když mu není nejlépe a situace vypadá bídně i do budoucna (je vlastně takovým věčným snílkem, dítětem v těle dospělého), jeho žena je racionální a přestože se snaží být i chápavá, podléhá strachu a bezmoci.

V důsledku konfliktu dvou zájmů (snílek vs. pragmatička) se rozbíhá další symbolické téma - je nutné stále jen čekat? Žena chce kohouta prodat, protože je akorát stojí peníze a námahu, zatímco plukovník si chce kohouta zanechat, protože je to jediná pozůstalost po synovi. Dostáváme se k otázce, zda je důležitější mít co vzít do úst a nebo zda je důležitější citový rozměr dané věci (nebo kohouta).
Musím říct, že toto zdánlivě jednostranné téma dokázal Marquéz uchopit tak, že jste schopni pochopit oba bezvýhradně. Asi nikdo z nás nezažil skutečnou bídu, která je popisována právě v této knize. Na pár stránkách dokázal autor vystihnout hlad, jako by sužoval právě čtenáře. Dokázal vystihnout kontrast rozdílných emocí - beznaděj a bída se mísí s nadějí a doufáním.

Plukovníka se zmocnila trpkost.
"Takže teď už všichni vědí, že umíráme hlady."
"Jsem unavená," řekla žena. "Muži nic nevědí o starostech s domácností. Několikrát jsem dala vařit kameny, aby sousedé nevěděli, že už mnoho dní nemáme co dát do hrnce."
Plukovníka se to dotklo.
"To je skutečně ponižující," řekl.
Žena opustila moskytiéru a zamířila k síti. "Jsem odhodlaná skoncovat v tomhle domě s přetvařováním a ohledy." Její hlas potemněl hněvem. "Mám už po krk té tvé důstojnosti a smířlivosti."
Plukovník nehnul ani brvou.
"Dvacet let čekat na pečené holuby, které ti slibovali při každých volbách. A co z toho všeho máme. Jen mrtvého syna," pokračovala. "Ano, akorát mrtvého syna."
Gabriel García Marquéz, Plukovníkovi nemá kdo psát, str. 62 - 63

Náladová, na pár hodin
Kniha je psána velmi příjemně a čte se tím pádem hezky. Vzhledem ke svému rozsahu zabere doslova pár hodin, nicméně je jednou z těch, které dlouhé minuty, hodiny a dny po dočtení vrtají hlavou. Mnohem víc než samotný děj či styl psaní totiž zaujme poslání a myšlenky v ní.
Plukovník mi za těch pár stran velmi přirostl k srdci a právě nezdolná naděje byla tím, co jsem na něm obdivovala nejvíce.

Také plukovníkovi se přitížilo. Celé hodiny zmíral na záchodě, po těle mu stékal studený pot a měl pocit, že mu flóra v útrobách hnije a rozpadá se na kousky. "Je zima," opakoval, ale nezoufal si. "Všechno zas bude jiné, až přestane pršet." A opravdu tomu věřil a byl si jist, že až přijde ten dopis, on bude ještě naživu.
Gabriel García Marquéz, Plukovníkovi nemá kdo psát, str. 44

Na druhou stranu si myslím, že některé věci mohly být trochu rozvedené a nezůstávat v náznacích. Například plukovníkův přítel don Sabas, místní zbohatlík. Nějak jsem postrádala vysvětlení jeho postavy, zda to byl takový šejdíř, jak říkali ostatní, nebo zda byl takový, za jakého jej měl plukovník. Věřím tomu, že sloužil jako nástroj, kterým byl dokázán povahový rys plukovníka, ale stejně to ve mně vrtá.
Kniha je navíc označována za novelu. Konec, respektive poslední věta, by se dala označit za nečekanou. Přesto jsem čekala větší šok. Nebo prostě... Ne něco tak absurdního a úsměvného. Ale to jsem asi jen subjektivně náročná.

Plukovníkovi nemá kdo psát je milá záležitost, kterou můžu s klidným srdcem doporučit. Těším se na další setkání s Marquézem a doufám, že budou tak milá jako tohle. Samotné atmosferické a emocionální naznačování, které zde fungovalo skvěle, mě totiž poměrně dost iritovalo v Kronice ohlášené smrti, první knize, kterou jsem od tohoto autora četla. Přesto jsem ráda, že jsem mu dala další šanci a věřím jako plukovník! 

8 komentářů:

  1. To vypadá zajímavě. Mám ráda knížky tohoto typu (podrobné rozebrání emocí, psychiky...) Mrknu po ní v knohovně :)
    Moc hezky napsané :)

    OdpovědětVymazat
  2. Krásná recenze. Teď lituji, že jsem si tuhle knihu také nekoupila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Musím přiznat, že ta koupě byla dost spontánní nápad a střela naslepo, tak jsem byla hned u první knížky z "vrhu" velice příjemně překvapená :)

      Vymazat
  3. Četla jsem už před nějakou dobou. Určitě dobré, ale na Sto roků samoty to nemá - doporučuji. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkusím, díky za tip :) Ale ještě před tím tu mám od Marquéze další tři knížky, tak bůhví kdy se ke Sto rokům dostanu. Taky bych ráda Lásku za časů cholery, ale to má všechno čas.

      Vymazat
  4. Zajímavé... Od Marqueze jsem četla jen Láska za časů cholery, což se mi celkem líbilo a stále přemýšlím, že si od něj přečtu další, možná zkusím tuhle :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkus! I kdyby se ti to nelíbilo, 96 stránek slupneš rychle :)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!