úterý 11. června 2013

Boj o právo rozhodovat o svém těle

Jodi Picoultová - Je to i můj život

Originální název: My Sister's Keeper
Překlad: Alexandra Fraisová
Rok vydání: 2005 (originál vydán 2004)
Počet stran: 416
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Ikar

Dítě na míru
Sara a Brian Fitzgeraldovi žili spokojeně se dvěma dětmi až do chvíle, kdy lékaři jejich dvouleté dcerce Kate diagnostikovali akutní promyelocytickou leukemii. V zájmu záchrany dítěte se rozhodli k riskantnímu kroku - další dítě si pořídili ve zkumavce, aby geneticky Kate naprosto kopírovalo a mohlo jí tak dělat dárce. A tak se narodila Anna. Jenže teď, o třináct let později, se rozhodla, že už nechce být neustále v nemocnici. Rozhodla se, že chce o svém těle rozhodovat sama.

Tuhle knihu jsem si vybrala především kvůli námětu. Ten je originální a neotřelý, tudíž jsem byla zvědavá, jak to všechno bude. Nakonec jsem zjistila, že to není úplně takové, jaké se to na první pohled zdá. A nakonec jsem byla spíš zklamaná než cokoliv jiného. Připadá mi totiž, že zde absolutně nebyl využit potenciál, jaký příběh měl.


Neobvyklý styl vyprávění
Autorka se rozhodla použít neobvyklý styl vyprávění, možná aby znásobila prožitek z knihy. Celé dílo je tak vypravováno z pohledů různých postav (Sara, Brian, Anna, Jesse - jejich syn, Campbell - Annin právník, Julia - Annina opatrovnice ad litem). Zároveň není vyprávění vyloženě chronologické, zejména prostřednictvím kapitol Sary se vracíme do minulosti a její vyprávění postupuje od chvíle, kdy byla Kate diagnostikována APL, až do současnosti. Vyprávění je tedy nutně zmatené, kombinace částečné retrospektivy a střídání vypravěčů je velmi nešťastná.

"Dostali jste i nějakou nepřátelskou poštu, nemám pravdu?"
Brian přikývl. "Lidi si myslí, že se snažíme udělat si dítě na míru."
"A ne snad?"
"Nežádali jsme dítě s modrýma očima nebo vysoké metr osmdesát ani třeba s IQ dvě stě bodů. Jistě, požádali jsme o něco určitého - ale to nejsou věci, které by kdokoli mohl považovat za ideální vzor člověka. Je to ideál pro Kate. Nechceme superdítě; jenom chceme zachránit život naší dcery."
Jodi Picoultová, Je to i můj život, str. 108

Vinou některých vypravěčů se také kniha stává velmi rozvleklou. Nechápu kupříkladu pohnutky, proč byly do díla zasazeny i vypravěčské linky Julii a Campbella. Jejich vztah s původním námětem naprosto nesouvisel. Vlivem tohoto je kniha plná naprosto zbytečných vět, ba dokonce i celých odstavců. Přiznám se, že jsem už po zhruba třetině byla dost otrávená z toho, že se nic moc podstatného nestalo. Veškerý děj jako by se soustředil do posledních pár kapitol, kde je naopak velmi zhuštěný, zejména oproti začátku.
Je to smůla, protože je velice zajímavé téma téměř potlačeno nešťastnou volbou kompozice a stylu vyprávění.

Mnoho postav, mnoho možností
Potenciál jednotlivých postav mi přijde využitý jen někdy. Hodně jsem si oblíbila kapitoly Jesse a Sary, přestože ta na mě působila místy až moc vyhroceně. Naproti tomu vyprávění Anny bylo občas až moc ploché a navíc mi hlava nebere, že nikdy nepomyslela na skutečný význam její žaloby rodičů. Sice to připravilo nečekané finále, přesto se to zdá velmi nepravděpodobné.

Anna je jediný důkaz, který potvrzuje, že jsem se narodil v téhle rodině a že mě sem nepohodili na práh nějací Bonnie a Clyde, když prchali nocí. Na povrchu jsme dokonalé protivy. Pod kůží jsme stejní: lidé si myslí, že vědí, co od nás dostanou, a vždycky se pletou.
Jodi Picoultová, Je to i můj život, str. 99

Charakter Jesse byl podle mého ten nejzdařileji využitý - on totiž bylo to dítě navíc, které nebylo dobré ani jako dárce. To se mi dost líbilo. Stejně jako jeho matka jakožto protipól. Nebýt některých naprosto zbytečných pasáží, rozhodně by byly využity všechny možnosti tohoto velice kontroverzního námětu naplno. Děj totiž přináší nejednu otázku etiky a rodinné (případně sourozenecké) lásky.

Kniha versus film
Díky kontroverznímu tématu se kniha dočkala také filmového zpracování, které knihu docela blízce kopíruje, avšak liší se v závěru. Viděla jsem i toto zpracování a musím říct, že přestože také působilo místy poněkud zmateně (nemohla jsem se honem zorientovat v tom, co je teď a co bylo), celkem chytře vynechává dějové linky Campbella a Julie a navíc nabízí i alternativní možnost zakončení, která oproti knize působí logičtěji.
Na druhou stranu konec v knize skutečně hraje na city. Je ale zároveň mnohem patetičtější a možná až přehnaný.

Upřímně jsem se těšila, že konečně narazím na knihu, která mě rozpláče. No, nepodařilo se to ani filmu, natož knížce, která mě v podstatě velmi iritovala způsobem vyprávění. Pro mě je to prostě jedno velké zklamání. Přesto jsem ráda, že jsou psány knihy i s takovouto tematikou.

8 komentářů:

  1. Tuhle knihu jsem raké četla, ale bylo to ještě v době, kdy jsem se o recenze nezajímala. Myslím, že se mi to tenkrát líbilo. Ale mnohem lepší knížka je Prostá pravda, ale taky je to dlouho, co jsem ji četla, takže nevím, v jakém stylu je psaná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip, možná to zkusím :-)

      Vymazat
  2. Taky jsem tuto knihu četla a líbila se mi, ale máš pravdu, že jsem čekala, že se nabrečím a ono nic. Líbilo se mi, jak je kniha psaná, ale Jodi Picoult napsala i lepší knihy ať už výše zmiňovaná Prostá pravda nebo Nejsem jako vy.
    PS: Snad jsem už zvládla přidat GFC, mně to trochu trvá :-D Moc děkuji za návod, jak to tam přidat :-D
    Přijímačky jsou těžké, to je pravda, když se nedostaneš na vysněnou školu, není ostuda podat odvolání - spousta mých spolužáků to udělalo a vyšlo jim to! Navíc s tvým umem psát tě musí vzít!!!
    A s Rosťou jsme spolu dva roky a čtyři měsíce, ale je fakt, že je to jako bychom spolu byli celý život (v dobrém slova smyslu).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se právě vůbec nelíbilo, jak je psaná. Ale uvidím, možná dám autorce ještě šanci :-)

      Vymazat
  3. Myslím, že potenciál dalšího dítěte jako dárce a genetické kopie je v některých knihách a filmech mnohem líp využit. Trochu mi to připomnělo (i když vzdáleně) film Never let me go. Nevím, jestli k tomu neexistuje třeba i knižní předloha. Ten byl hodně silný. Kdyžtak doporučuju.=)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky děkuju za tip, o filmu jsem ještě neslyšela, podívám se po něm! :-) A jsem ráda, že jsi zpět!

      Vymazat
  4. Souhlasím, pro mě to taky bylo zklamáním. Nápad dobrý, to určitě, ale na to až moc miluju filmové zpracování... už ani nespočítám, kolikrát jsem to viděla a pokaždý u toho brečím naprosto neskutečným způsobem.. Jó, je to americkej doják, který hraje na city a snaží se diváka vyždímat co nejvíc.. Nevím, neměla jsem z té knihy moc dobrý pocit.. jeden z mála případů, kdy prostě byl film lepší..
    a ten knižní konec?! no WTF?!

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!