neděle 9. června 2013

Proč je mám ráda #6


Po delší době se hlásím se svým nedělním nepravidelníkem. Jako spása mi spadlo do klína téma pro další článek, který osvětlí, "proč je mám ráda". Tentokrát si na paškál vezmu absurdní literaturu - především prózu a drama - která je mi velmi blízká.


Symbolem pro absurdní drama je určitě Samuel Beckett a jeho Čekání na Godota. Ti dva mužíci, co se pod stromem hádají o tom, zda se oběsit a nebo čekat dál, jsou pro mnohé fascinující a mnozí nad nimi kroutí hlavou. Vždyť to nemá pointu, Godot nepřišel, tak proč to sledovat?
Víte, mě zrovna 'Godot' tolik neoslovil, ale nebylo to kvůli konci. Ale tohle dílo je v podstatě ukázkové - takhle nějak funguje absurdní humor. Je to tak hloupé, až je to směšné. Absurdita se vysmívá věcem kolem sebe, ale jelikož to dělá fikaně, stává se pro mnoho lidí nestravitelnou.
Ráda bych vám ukázala, že nejsem divná, když mi absurdní literatura přijde humorná.


To, že je absurdní humor něco pro mě, jsem tušila tak nějak vždycky. Jako trochu podivné dítě jsem se nejvíc smála nevtipům (sedí bagr na kopci a vůbec mu to nevadí)... Zlom přišel, když jsem v kině viděla Odcházení. Před tím jsem s tvorbou Václava Havla neměla žádné zkušenosti a ani jsem nevěděla, že píše absurdní dramata.
Odcházení je kus, který si buď zamilujete, bude se vám líbit a budete se u něj bavit, a nebo ho budete nenávidět, při sledování budete zmírat nudou a nechápavě kroutit hlavou. Už to, že jsem se zařadila do první skupiny, pro mě byla jasná známka toho, že absurdita je můj šálek čaje.


Znovu jsem se s tímto typem literatury setkala prostřednictvím Borise Viana. Do té doby jsem si bláhově myslela, že absurdní jsou jen dramata. Vian mě vyvedl z omylu, jakožto spisovatel absurdní prózy. O něm se ve škole neučí, na rozdíl od Raymonda Queneaua, jeho slavnějšího současníka.

Boris Vian (1920 - 1959)

První jeho kniha, která se mi dostala do ruky, byla souborem povídek. Vlkodlak. Musím říct, že to byla šťastná volba, protože jsem se pomocí kratších textů seznámila s Vianovým stylem a zároveň i s tímto typem literatury. Další na řadě byl Podzim v Pekingu. A pak to šlo rychle - Srdcerváč, Pěna dní, Zabte ošklivé (moje dosud nejoblíbenější dílo od něj). Rozhodně ještě nejsem seznámena s celou jeho tvorbou, ale už teď je to autor, který mě prostě baví. Jo a na Pěnu dní půjdu do kina, hned jak to bude možné.
Víte, ono je občas složitější tyhle knihy číst, protože pokud nemáte dostatečné povědomí o věcech, které jsou zde satirizovány, nemáte šanci pochopit minimálně jednu dějovou linii (jak se mi stalo právě u Srdcerváče). Přesto mě baví se snažit pochopit, o co jde, případně se jen povrchně bavit.

Zatímco s Vianem jsem se seznámila jedna báseň, Raymond Queneau mi stále unikal. To se změnilo, když jsem na Vánoce dostala od nakladatelství Plus darem Modré květy. Přiznám se, že mi pro jméno Queneau v mysli ležela jen jedna asociace - Zazi v metru.

Paradoxně je možná dobře, že jsem se s jeho tvorbou seznámila prostřednictvím méně známého díla, jelikož teď vím, co mohu od Zazi zhruba očekávat. Modré květy se mi líbily, ale myslím, že to budou právě příhody té malé holčičky, které mě definitivně pohltí. Zatím jsem ten kus viděla totiž 'jen' ve filmové podobě.
Je zajímavé sledovat reakce lidí na zfilmovaný absurdní kus - buď se baví a ví proč, nebo se baví a přesto nechápavě kroutí hlavou, případně se předem děsí, že bude při hodině promítání 'té slátaniny' pokračovat. Mně se ten film opravdu líbil, zejména představitelka hlavní role je vážně roztomilá.


Pořád ale mluvím jen o absurdní próze. Pravdou je, že s dramatem tolik zkušeností nemám. Četla jsem prozatím jen Havlovu Audienci, která se mi ovšem líbila velice. A pak také Plešatou zpěvačku, kultovní hru dramatika Eugéna Ionesca. Tu jsme se dokonce pokoušeli nastudovat v interním amatérském divadelním kroužku. Nezdařilo se, ale i tak mám některé repliky stále v paměti a slouží jako náš osobní druh humoru.

Absurditu buď milujete a nebo nenávidíte. Nic moc mezi tím asi není, přestože i tací, kteří poruší toto pravidlo, se najdou. Já ji mám ráda jednoduše proto, že to je inteligentní druh humoru a zároveň velice chytrý způsob, jak satirizovat různé faktické události či něčí myšlenky.
Tak co, nezkusíte to, přece jenom?

4 komentáře:

  1. Mně osobně Godot hrozně zklamal, ale Plešatou zpěvačkou miluju! :-) Určitě se nechám tímto článkem inspirovat a všechno to po zkouškovém přečtu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně v Godotovi hodně vadila ta prostřední část s tím sluhou - nemám moc ráda monology. Ale Viana nejvřeleji doporučuju :-) Ať ti vyjdou všechny zkoušky co nejlépe!

      Vymazat
  2. Děkuji za "absurdní" tipy :) Mně se Odcházení převelice líilo, nechápu, jak mohl tento film někoho nudit. Přišlo takové...divné, ovšem tím hezkým způsobem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě! On je celý tenhle směr podivný, ale neskutečně trefný. A to bylo právě i to Odcházení, někdy bych ho zase ráda viděla :-)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!