sobota 13. července 2013

O lásce, která přečká vše

Paullina Simonsová - Měděný jezdec

Originální název: The Bronze Horseman
Překlad: Josef Orel, Marie Orlová
Rok vydání: 2004 (originál vydán 2001)
Počet stran: 728
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Ikar

Rok 1941, Leningrad
Sedmnáctiletá Taťána Metanovová si z války nic nedělá, vždyť toho Hitlera jistě brzy porazí! Jednoho červnového dne, právě když byl Sovětský svaz napaden, Taťána potká pohledného vojáka, ke kterému ji cosi přitahuje. Alexandr je však milým její sestry Dáši. Taťána i Alexandr musí své city skrývat, aby neublížili. Přichází krutá zima a Leningrad je obležen. Přečká zakázaná láska všechny útrapy?

Měděný jezdec, kniha která hýbe nejen dámskou částí blogosféry. Neslyšela jsem na ni snad jediný negativní ohlas, všichni z ní mají zlomené srdce, pláčou. Nebudu nic nalhávat, už tenhle kádrový profil mi zněl krajně podezřele. A 'očekávání' se bohužel vyplnilo, i když jinak, než bych čekala.

Povrchní děj na pozadí historických kulis
Autorka, leningradská rodačka, nám přináší milostný příběh na pozadí kulis blokády Leningradu. Ve snaze o dobrý historický román si tak dává pozor na detaily v dějinách, aby všechno navazovalo tak, jako se to skutečně stalo. Vzhledem k tomuto nápadu mi ale rozhodně nesedí samotný děj, který je dost povrchní a patetický. Na rovinu přiznávám, že nemám ráda osudovou lásku na pozadí války/koncentračních táborů, připadá mi, že tohle se prostě dohromady absolutně nehodí. Nicméně děj mi tentokrát neseděl i z jiných důvodů.

"Jste moc krásná, Taťo," promluvil Alexandr.
"Nechte toho," zaprotestovala - téměř neslyšně - , když opět stála pevně na nohou.
Zavolal na ni: "Jestli chcete, můžete mi říkat Šuro."
Šura! To byl úžasný projev náklonnosti. Strašně ráda ti budu říkat Šuro, chtělo se jí na něho zavolat. "Kdo vám říká Šuro?"
"Nikdo," odpověděl Alexandr a zasalutoval.
Paullina Simonsová, Měděný jezdec, str. 94

Jedním z největších problémů knihy je rozhodně cyklení. Nemohu se ubránit dojmu, že je autorka grafomanka, co prostě potřebovala svou knihu natáhnout, ale téměř všechny události v knize se několikrát opakovaly. Jako příklad bych uvedla Taťániny a Alexandrovy cesty z továrny, kdy on ji doprovázel a společně tak trochu "tajně" randili - to v knize v lehkých změnách zabralo asi 80 stran a přiznám se, kolem strany 120 už jsem byla opravdu hodně zoufalá. Problém ale je, že když se po takto zacykleném dění příběh trochu posune, začne se cyklit znovu.

Přílišný rozsah na úkor obsahu
Knize by tedy neuškodilo proškrtání - kdyby se některé události tolikrát neopakovaly, celkový rozsah knihy by byl jistě maximálně poloviční. Naštěstí se ale celá kniha poměrně lehko čte a neoplývá nijak složitým jazykem, takže se dá (s přivřením očí nad zacyklenými momenty) přečíst za pár dní.

Většinu knihy mi navíc přišlo, že se nic moc zásadního neděje. Ano, za to opět může již tolikrát zmiňované cyklení. Naštěstí ale prostředek knihy přinesl konečně zajímavé zvraty. Pasáž, která se přímo věnuje dopadu leningradské blokády na život Tániny rodiny, je rozhodně nejzdařilejší - autorka konečně ukázala, že román přeci jen není pohádka postavená na principu "a všichni byli šťastní až do smrti". Hrůzy hladovění byly docela zdařilé a atmosféra této části dost sugestivní.

Matka se rozplakala. "To je mi jedno," prohlásila, ale přesto znovu ztlumila hlas do šepotu. "Proč by si pánbůh nemohl vzít třeba jednu z nich?"
"Irino, mlč. Přece si to nemyslíš."
"Proč, Georgiji, proč? Vím, že si to taky myslíš. Copak by ses nevzdal Táni pro našeho syna? Nebo i Dáši? Táňa je tak neprůbojná a slabá, nikdy ničeho nedosáhne."
"A jaký život tu stejně může mít, ať už je bázlivá, nebo ne?" mínil Taťánin otec.
"Ne takový jako náš syn," prohlásila matka. "Ne jako Paša."
Paullina Simonsová, Měděný jezdec, str. 138

Také obavy, zda je Paša, Tánin bratr, v pořádku, jelikož byl na začátku německého útoku na Sovětský svaz poslán do tábora, který se posléze stal docela horkým bodem Německa, byly dost umně vykresleny.

Naproti tomu třetí část, zvaná Lazarevo, přinesla nejromantičtější pasáž knihy. Dějově tedy byla slabší, ale zase ukojila romantická srdce čtenářek. Osobně jsem byla trochu zklamaná z celkových popisů sexuálních scén, které spíše připomínaly dívčí románky pro cílovou skupinu 14+ a tím pádem byly až směšné, nicméně tohle byla asi nejčtivější část celé knihy.

Příliš černobílé postavy
Přemýšlím, zda se mi někdy stalo, abych si v knize nenašla ani jednu jedinou oblíbenou postavou. Měděný jezdec má v tomto možná prim. Nejen, že jsem si ani jeden charakter v knize neoblíbila, navíc mě ještě většina z nich vyloženě iritovala. Na čelní pozici stojí Taťána, asi jedna z nejnereálnějších postav, o kterých jsem četla - krásná a milá dívka, na začátku naivní a hloupá, projde naprosto neuvěřitelnou duševní přeměnou, stane se ušlechtilou (a přitom se vzhledem k válce chová naprosto iracionálně) a ještě navíc pořád omdlévá.

Je také zvláštní, že jsou, zejména ruské postavy, vyloženě černobílé. Jediná Taťána se během obležení nestará sama o sebe (což mi tedy přijde zvláštní, řekla bych, že v takových situacích je každý sobec, navíc soudím i z osobních výpovědí lidí, kteří si prošli KC). Babička mi tvrdí, že Rusové mají prostě takový dobromyslný naturel. Proto mi ovšem hlava nebere, proč jsou ostatní osoby naopak velmi sobecké. Snad jediná postava s černou i bílou stranou osobnosti je Alexandr, nicméně ten se mezi Rusy může sotva počítat, neboť je původem Američan. Navíc moc nechápu, co opět čtenářky vidí převratného na majetnickém a žárlivém alfa samci.
Jediná uvěřitelná postava je pak jeho přítel Dimitrij - přerod z na pohled dobrého přítele v hlavní zápornou postavu mě docela bavil. Asi jako jediný.

Faktické chyby nejen zamrzí
Až do zhruba poslední čtvrtiny knihy jsem byla skálopevně přesvědčená, že přejdu nesnesitelné postavy a budu Měděného jezdce hodnotit pěknými třemi z pěti. Nicméně poslední kousek byl opravdu... Zklamáním. Kromě nevysvětlitelně překombinovaného konce (asi aby bylo o čem dál psát, i když mě by stačil bohatě jen jeden díl) navíc přinesl dvě pasáže - jedna mě opravdu rozesmála a druhá mě naopak rozpálila doběla.

Taťána se setkala s doktorem Matthewem Sayersem, když čistila ránu na krku mladého desátníka.
Lékař vstoupil do pokoje a ještě než stačil promluvit, Taťánu napadlo, že je to Američan. Především voněl čistotou. Byl štíhlý a drobný, měl tmavě plavé vlasy a neúměrně velkou hlavu v poměru k tělu. Vyzařovala z něho však důvěra, jakou se Taťána nesetkala u žádného muže, kromě Alexandra,(...)
Paullina Simonsová, Měděný jezdec, str. 633

No, co víc k tomu říct - snad jen, že Taťáně opravdu závidím, že takto rozezná cizince, já s tím mám v Praze pokaždé problémy, zvláštní.

"Byla neústupná. Vypadalo to jako nějaké její soukromé křižácké tažení," soudila Ina. "Dala pro vás doktorovi litr krve - "
"Kde ji vzala?"
"Své vlastní, pochopitelně," usmála se Ina. "Naštěstí je sestra Metanovová univerzální dárkyní."
To pochopitelně je, pomyslel si Alexandr a nechával oči pevně zavřené.
Ina pokračovala. "Doktor rozhodl, že už nemůže dát víc, ale tvrdila, že litr nestačí. On namítl: 'Ano, ale vy už nemáte víc na rozdávání,' a tak odsekla: 'Vyrobím si jí víc,' a on řekl: 'Ne', a ona zase: 'Ano', a za čtyři hodiny mu dala další půllitr krve.
Paullina Simonsová, Měděný jezdec, str. 660

Dodávám, že po tom litru a půl Taťána darovala ještě další krev a pak (konečně) omdlela, ovšem z mdlob se sama probrala a byla v pořádku. Opravdu nevím, co tímhle chtěla autorka říct, ale zjevně chtěla dát najevo, že ona sama v životě krev nedarovala. Asi nemá cenu se sem rozepisovat o tom, jaké parametry by měl splňovat dárce (nicméně vzhledem k popisu Taťány a událostmi, kterými si prošla, pochybuji, že měla alespoň kýžených 50 kg), stejně jako kolik krve člověk může dát. Můžu jen říct, že jsem viděla, co s některými lidmi udělá ztráta 450 ml, které se v současnosti dobrovolně darují. Ne, nevěřím tomu, že by v takové situaci hrdinka byla úplně v pořádku tak, jako byla v knize.

Možná namítáte, že to přeci není faktografická kniha! Jistě, že není, ale ať se tak tedy netváří. Ať takovýhle nesmysl publikuje jako parodii nebo absurdní prózu... Ale ne jako historický román, který se do poslední chvíle tváří velmi seriózně. Myslím si, že zrovna výše zmíněná situace není nijak složitá na dohledání a navíc je i do očí bijící i naprostému laikovi.

Nebudu nikoho odrazovat od čtení Měděného jezdce. Je to koneckonců celkem čtivá a romantická záležitost. Nicméně nebudu jej také doporučovat. Pokud chcete romantickou limonádu na pozadí historických událostí, určitě po něm sáhněte... Ale já jsem ráda, že už mám tohle čtení za sebou a druhý díl rozhodně do ruky brát nebudu.

3 komentáře:

  1. Jéé. Aspoň se našel někdo, kdo o tom tak nebásní. :) Sama jsem zatím nečetla, ale jak znám tvé názory, tak čekám, že ho budu mít podobný. :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, u některých knížek, které se mi nelíbí, i chápu, že jsou oblíbené, ale tady mi to hlava nebere :D

      Vymazat
  2. Bože, táto recenzia ma tak pobavila! :) Aj keď to asi nebol účel, ale vyslovene som si ju užila. O tejto knihe som veľa počula a mnoho ľudí z nej bolo namäkko. Ja som z nej nedávno čítala úryvok (práve stretnutie Taťány a Alexandra) a bola som z toho rozpačitá. Už podľa toho kúska, čo som čítala, vidím, že tvoje zhodnotienie postáv je veľmi trefné :)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!