středa 24. července 2013

Problémy s dospíváním dle Slováků (RC)

Juraj Šebesta - Když se pes směje

Originální název: Keď sa pes smeje
Překlad: Milan Žáček
Rok vydání: 2011 (originál vydán 2009)
Počet stran: 264
Vazba knihy: Brožovaná
Nakladatelství: CooBoo

Problémy s holkami, s rodinou a hlavně se sebou
Patnáctiletý Tomáš vyrůstá na slovenském sídlišti a je jako každý jiný náctiletý - má lehké konflikty s rodiči (hlavně o penězích) a přemýšlí, která holka bude ta pravá. Navíc se ještě musí starat o Dědu a Babičku (tedy praprarodiče). Naštěstí mu, a celé rodině, dodává optimismu psí nalezenec Žofie. Prostřednictvím Tomáše tedy sledujeme celý rok nabitý událostmi a možná se dočkáme i skutečného dospívání hlavního hrdiny.

Opět knížka, ke které bych se asi sama od sebe nedostala. Obálka je navíc naživo přímo neonově oranžová, i když s příjemnou vazbou - tyhle brožky s klopami jsou prostě super. Tak či tak jsem teď ráda, že jsem měla možnost si tenhle kousek přečíst. A teď ho schovám do knihovny pro další generace, třeba pro bratra!

Osudové holky a rozmazlený puberťák
Celá kniha je rozdělena na šest delších úseků - proloog, epilog a potom čtyři 'kapitoly' nazvané podle holky (či ženy), která aktuálně ovlivňuje Tomášův život. Dozvídáme se tedy o první lásce Paule, o prababičce Babičce, o druhé lásce Helence a hlavně o psovi, který se směje. O Žofii.
Přiznám se, že bych bývala čekala v kapitolách (zejména Helenky a Pauly) víc prostoru právě pro vztah s nimi, který byl spíše okrajový. Ono šlo ale spíš o to, jak nás i takové drobnosti ovlivní a posunou dále.

Sám Tomáš je postava, která si mé srdce našla jen napůl. Jsem ráda, že nebyl černobílý, v lecčem jsem ho dokázala pochopit. Má ale jedno velké "ALE" - Juraj Šebesta totiž popisuje jeho myšlenky s úžasnou ironií, díky níž vzniká vskutku zajímavá kombinace docela fajn, ale příšerně rozmazleného kluka. Když si pomyslím, jak je mi trapné mámě připomenout, aby mi poslala kapesné... Je mi skoro šoufl z toho, jak Tomáš neváhal z rodičů tahat vysoké částky i za hlouposti. Ano, právě tahle jeho stránka mi vadila nejvíc. Už jen proto, že prostě nerada žebrám a loudím...

A já jsem moc hrdý, že jsem si dnes oholil vousy. Každý druhý den mi vyraší, dva pod nosem a jeden na bradě. To je pocit, koukat do zrcadla na svoji tvář zamaskovanou otcovou pěnou, jak žiletka kosí ty tři chlupy... Měl bych si je ukládat do pokladničky. Slavnostně do herbáře.
Juraj Šebesta, Když se pes směje, str. 155

Jinak mi ale Tomášovo dospívání přišlo docela milé. Pravda, díky svým výstřelkům si alespoň nehrál na postavu, kterou puberta a všechny její vymoženosti prostě mine.

Psychologický vývoj, vážně
U postav bych ještě na okamžik zůstala, a to z jednoho prostého důvodu. Hodně se mi líbilo, že hlavní hrdina prošel napříč knihou psychologickým vývojem. Na začátku to byl skutečně nesnesitelný spratek, až jsem si říkala, zda budu schopná dočíst až do konce. V průběhu se ale stával spíše ironickým pozorovatelem a frackem byl jen tehdy, když si říkal o peníze.
Hezké byly drobnosti, které zdůrazňovaly proces dospívání - Tomáš najednou slyší svůj vnitřní hlas, občas si neví rady se svým tělem a navíc musí řešit i problémy povrchního rázu. No není to na jednoho patnáctiletého kluka moc?

Trochu mě občas iritoval slovník hlavní postavy, jelikož byla zároveň i vypravěčem celého příběhu. Takové "ty vogo" už bylo na sto padesáté stránce skutečně otravné. A co teprv slovo "orangeový", jeho použití jsem doteď nepochopila!

"Začínáš si uvědomovat sám sebe," usmála se a najednou jako by byla milejší. Sedím v kuchyni po večeři, mamka umývá nádobí. Udusila mi hovězí, i rýže byla, brutal. Na ulici už je klid, vyhlížím ven na orangeový západ. V telce na něj právě běží reklamy.
"Jak je možný, že doteď jsem to neslyšel a teď jo?"
"Dozrává ti mozek," zopakuje otcova oblíbená slova. "Panbíček s tebou začíná rozmlouvat," dodá šikovně, když chodím na tu církevní školu. 
"Jasně, doteď mě ignoroval."
"Dozrává ti duše."
Juraj Šebesta, Když se pes směje, str. 32

Humor vládne světu, když mě kniha rozesměje, dostane bludišťáka!
S vtipnými knížkami mám jeden, docela podstatný, problém. Máloco mě dokáže skutečně rozesmát, během čtení se většinou tak maximálně pousměji. Pakliže mě kniha dokáže rozesmát skutečně nahlas, jsem ochotna ji považovat za opravdu humornou literaturu.
Když se pes směje mě donutila se usmívat a jednou jsem se i zasmála. Vyprávění je totiž docela příjemně ironické a v kombinaci s pubertálními výstřelky vypravěče dokáže vytvořit velmi bizarní situace.

Trochu jsme se chytli se zeměpisářkou. Pořád se do nás naváží s těmi slepými mapami. Naposledy nám dala jihovýchodní Asii. Vietnam a Kambodžu a Laos a všechno to Thajsko, dokonce i s řekami a hlavními městy, ty vogo. A tak jsem vedle Malajsie dokreslil jako souostroví Kubu. Po její délce teklo Kongo, Přes čtyři ostrovy najednou. Jako hlavní město Kuby jsem dal Peking, abych se zas až tak nevzdálil z regionu. Asi mi přeskočilo.
Juraj Šebesta, Když se pes směje, str. 116

Čtivé, občas ukecané
Můj problém s takovýmito knížkami je bezpochyby ten, že mě baví číst jen do určité fáze. Přiznám se, že ač se mi Když se pes směje četlo od začátku velmi dobře, jakmile přišly na řadu docela dlouhé scény s praprarodiči (jejich srazy atp.), moje pozornost upadala. 
Nejsem si proto jistá, nakolik je toto atraktivní pro cílovou skupinu čtenářů.

Asi i proto jsem se nakonec rozhodla knížku hodnotit docela průměrně, byť mi jako zábava docela posloužila. Jsem ale zvědavá, co na ní řekne můj bratr.
Když se pes směje mi zkrátka a dobře připadá jako chytrá alternativa podobných kousků z dalekého zahraničí, jelikož ukazuje problémy dospívání pomocí postavy, která je leckterému Čechovi prostě příjemnější a bližší.

Děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku!

2 komentáře:

  1. Hej, srazy prarodičů mi přišly docela úsměvné - nebylo to takové, jak četli ten seznam ("Novák" - nepřijde, umřel" - no dobře, uznávám, je to docela morbidní, ale... :D)
    Jinak vesměs docela souhlasím, začátek mě bavil, potom to trošku začalo nudit a taky mi Tomáš lezl na nervy s penězi a "ty vogo", ale na druhou stranu si myslím, že je to realistické. O penězích a rozmazlených spolužácích radši pomlčím, ale jinak so občas říkám, že kdyby chlapi neztráceli hromady času tím, že za každé druhé slovo strčí "vole", už by někdo vyřešil problém s globálním oteplováním :D Jednou jsme šli se školou na exkurzi do Štěchovic do elektrárny a já šla cestou za klukama. Vím, že poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale já fascinovaně počítala, kolikrát řeknou za tu cestu vole. Přestala jsem někde u padesáti. ... :D Klukům tahle knížka možnás sedne o něco víc, no :)

    OdpovědětVymazat
  2. Podle toho, co čtu, mi připadá, že je to knížka akorát pro mě ;)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!