neděle 7. července 2013

Proč je mám ráda #7


Neděli v době, kdy jsem na táboře, jsem se rozhodla využít pro další článek obhajující něco, co mám ráda. Tentokrát jsem si na paškál vzala knížky Haruki Murakamiho, Japonce se západním vlivem. O něm jsem se zmiňovala v jednom z předchozích dílů. A teď tedy hlavně to, o čem píše.

Haruki Murakami, novodobý japonský fenomén literárního světa, dvakrát nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu.
Pro mě je osobou fascinující, a to nejen svými knihami. Příklad houževnatého Japonce, který se psaním dokáže uživit.
Původně byl majitelem jazzového klubu, poté se ale rozhodl napsat povídku a když měla poměrně slušný úspěch, pověsil klub na hřebík a začal se věnovat psaní - risk byl v tomto případě zisk. V současné době svůj čas dost investuje do samotného psaní (zhruba čtyři hodiny denně, třebaže nepracuje na novém románu, aby prostě nevyšel ze cviku) a také do běhání. A nerad vystupuje veřejně, jak sám tvrdí, je obyčejný člověk, tudíž není třeba, aby se předváděl.



V Čechách se proslavil zejména svým románem Norské dřevo. Osobně z něj nejsem tak nadšená jako z jiných jeho románů, ale chápu, že je svým způsobem velmi podmanivé. Navíc dobře charakterizuje jeho tvorbu, je na něm ale podle mého názoru dost znát, že jde o ranější dílko, tudíž je místy trochu nevyvážené. Je to také jediný Murakamiho román, který se dočkal filmové podoby.


Film jsem viděla, docela se mi líbil, ale pořád si docela stojím za tím, že tenhle typ románů moc přenášet na plátno nelze. A tak se konečně dostáváme k tomu, co se mě na jeho knihách baví!

Moje první setkání s tímhle podivným autorem proběhlo na přelomu srpna a září roku 2010 právě prostřednictvím knížky Sputnik, má láska. Murakami byl v té době fenomén a já chtěla vědět, jestli na něm něco je.
Byla jsem vhozena rovnou do vody, protože konec Sputniku je přesně to, co Murakamiho knihy charakterizuje - dočtete a nevíte, kde má jako být to rozřešení zápletky. Konec je otevřený a zanechaný někde mimo naši realitu, v jemných náznacích nadpřirozena.
Když k tomu připočtu úžasnou Fialku, milovnici Kerouaca, coby hlavní postavu, je jasné, proč jsem byla ztracená. Našla jsem totiž přesně to, co jsem u knih hledala. Našla jsem svojí vlnu a naladila se na Murakamiho.

Knihy tohohle autora mají velmi specifické fluidum - jak se jednou ztratíte, hrozí, že už se znovu nenajdete.
Pro mě je to určitá náhražka fantasy, které mě sice v jisté době přestalo bavit (a i dnes se mi líbí spíše výjimky), ale přesto jsem jakousi mimorealitu stále hledala. Spojení mimoreality a jistého mystéria s obyčejnou realitou je pro mě i podesáté pořád stejně přitažlivé jako poprvé.
Asi nejvíc se konec zamotal v knize Kafka na pobřeží. I když i tento soud možná pozměním, jelikož nejnovější česky vydaný kus, 1Q84 tomuto dílu šlape na paty.
Na těch knížkách asi vážně něco je, říkám si, protože si pořád pamatuji plno drobností z jednotlivých knih.

Potom jsou tu dvě knížky, které vnímám jako takové trochu protipóly. V obou je trochu experimentů, ale zatímco jednu jsem si opravdu zamilovala a je nejaktuálnějším adeptem na další kus do knihovny (od Murakamiho), druhá mě (alespoň napoprvé) trochu zklamala a s jejím pořízením nespěchám.


Afterdark je nejtenčí dosud česky vydaná kniha od Murakamiho. A podle mnohých je také nejslabší. S tímto názorem se ale nemůžu ztotožnit, protože ji vnímám v mnohém jako nejlepší. Naproti tomu Konec světa & Hard-boiled Wonderland mi přišel až trochu přehnaný - tady těch experimentů bylo možná až moc. Afterdark je vyprávěn první osobou množného čísla a právě to je na ní tak zvláštní a jedinečné. Na Konci světa je podle mě nejzajímavější dvojí linka příběhů, které se na konci protnou do dokonalé osmičky nejen místem a časem, ale také tempem.

A nakonec bych ještě ráda zmínila Murakamiho běhání. Právě o tomto koníčku napsal knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání. Je to kupodivu velice zajímavá autobiografie, která o něm vyzrazuje možná víc, než byste si mysleli. Já jsem se v ní například dozvěděla o mnoha autobiografických prvcích, které hojně využívá ve svých prózách.


Jsem vážně ráda, že do češtiny Murakamiho překládá právě Tomáš Jurkovič. I on svým překladem dělá z Murakamiho knih to, jaké jsou. A také proto je mám ráda. 
Na překladu totiž vážně záleží. Ten slovenský mě totiž moc nezaujal a anglické jsem prostě vzala - nejsou špatné, ale kvalit Jurkoviče prostě nedosahují...

13 komentářů:

  1. Priznám sa, že som od neho nič nečítala, neviem či by to bolo niečo pre mňa, ale veľmi pekne napísané.:) A je super, keď prekladateľ knihe nielenže neublíži, ale ešte pomôže.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Ano, tady se překlad vážně dost povedl!

      Vymazat
  2. Já Murakamiho miluju. Já začala s Na jich od hranic, na západ od slunce, pak Norské dřevo a Sputnika. Ty malé, o kterých mluvíš na konci jsem zatím nečetla, stejně jako Kavku a 1Q84, ale na Kavku se rozhodně chystám, už jí mám doma pěkně dlouho a je ostuda, že jsem se k ní ještě nedostala. Jediné, co mě od něj zatím nebavilo bylo to jeho běhání. To mě prostě neoslovilo. Četla jsi Po otřesech? Zajímalo by mě, jaké to je. Jinak skvělý článek, to o překladech je svatá pravda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po otřesech jsem četla. Líbilo se mi to trochu méně než ostatní, ale to proto, že to dost zachycuje japonskou mentalitu a situaci po zemětřesení, což středoevropan asi nemůžu adekvátně pochopit :-) Ale četlo se klasicky skvěle!

      Vymazat
  3. Myslím, že už se opakuju, ale... Už dlouho ho mám v seznamu Chci-knížek, jen jsem se k němu ještě nedostala. :o)

    OdpovědětVymazat
  4. Co bys z toho doporučila někomu, kdo od něj nic nečetl? Nemůžu se rozhodnout, ale jak na mě to jméno všude už dlouho vyskakuje, tak....kdy jindy když ne teď, žejo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No... Většina lidí začíná s Norským dřevem, což je asi fajn, ale některé to i odradí. Já jsem třeba ráda, že jsem začala se Sputnikem. A nebo ještě zkus Na jih od hranic, na západ od slunce :-)

      Vymazat
  5. Murakami mě sice dlouhou dobu míjel, ale teď jsem si na něj konečně udělala čas a rozečetla jsem Norské dřevo. Zatím se mi líbí, přijde mi, že má takovou hezkou atmosféru. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Atmosféra u Murakamiho knížek je nej!

      Vymazat
  6. Jo Murakami, to je můj velkej favorit. Začal jsem Kafkou, pak trochu romantiky (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce) no a pak postupně všechno ostatní. Za nejslabší jednoznačně považuji O čem mluvím, když mluvím o běhání - zajímavé je, že tahle knížka se líbí lidem, kteří jinak Murakamiho "nemůžou". Afterdark i Sputnik je podle mne super. Ke Sputniku mám takovou příhodičku. Tuhle knížku jsem četl nejdřív v angličtině, v češtině vyšla až těsně předtím, než jsem dokončil anglickou verzi. Na konci jsem byl lehce zmatený a nevěděl jsem, jestli jsem ten konec pochopil správně, tak jsem si hned přečetl český překlad. A na konci jsem byl stejně nejistý jako v anglické verzi :-). A ještě jedna věc na tomhle čtení byla zajímavá - člověk si uvědomí jak je překlad důležitý pro celkové vyznění knihy, obzvlášť když se jedná o překlad z tak rozdílného jazyka jako je japonština.
    BTW: Ptala se mne jedna moje japonská kamarádka, co je na tom Murakamim tak zajímavého, že to nechápe :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nevím, mně se O čem mluvím, když mluvím o běhání líbí dost, i když nechápu, co to může říct lidem, kteří ho jinak nečtou :-) Já to považuju za záležitost pro fanoušky :-)

      Vymazat
  7. Já mám Murakamiho docela ráda, i když znám lepší japonské autory, Murakami píše hodně západním stylem. :) Nejvíc se mi líbí Afterdark, což byla hodně dobrá knížka, ale ty ostatní mi přijdou stále stejné - Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, všechno je to takové... podobné. Takže Murakami je dobrý, ale z japonských literárních vod rozhodně ne ten nejlepší. :)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!