středa 4. září 2013

Některá nekonečna jsou větší než jiná

John Green - Hvězdy nám nepřály

Originální název: The Fault in Our Stars
Překlad: Veronika Volhejnová
Rok vydání: 2013 (originál vydán 2012)
Počet stran: 240
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Knižní klub

Rakovinová lovestory
Hazel je šestnáct a už tři roky přežívá - ve třinácti jí diagnostikovali rakovinu štítné žlázy ve čtvrtém stadiu. Potom se nádory přesunuly do plic. Hazel ale vyvázla a teď ve stabilizovaném stavu přežívá s kyslíkovou bombou. Nejraději kouká na realityshow Americká supermodelka a čte Císařský neduh. Na jednom sezení podpůrné skupiny, na níž ji nutí chodit matka, se seznámí s Augustusem Watersem, který překonal osteosarkom a ač bez nohy, stále je neodolatelný. A tak začíná jejich nekonečno s omezenou trvanlivostí, které obsahuje videohry, spoustu nevšedního vztahu a jednu cestu do Amsterodamu...

Masivní mediální masáž z knihy Hvězdy nám nepřály vytvořila kult již těsně po vydání. I z toho důvodu se mi nejprve do tolik milovaného díla moc nechtělo. Ale zvědavost byla silnější než já, nejprve přišlo pochybné čtení v originále a teď i český překlad a já jsem si konečně mohla vytvořit svůj vlastní názor na tenhle letošní i loňský hit.
Mimochodem, nevěřila bych, že to někdy vyslovím, ale hrozně moc se mi líbí české vydání - materiál, fonty... Jen ta placka bestseller, ach jo!

O rakovině (ne)odborně
Téma knihy je vážné, rakovina. Během příběhu se dozvídáme o různých projevech rakoviny a o jejím léčení. Vše působí velice věrohodně, proto jsem byla opravdu zklamaná, když jsem se na konci knihy dočetla, že toto je fiktivní. Připadá mi to dost líto a zároveň jaksi... No nevím, kdybych psala knihu s takto závažným tématem a neměla bych s ním zkušenosti, asi bych se snažila co nejvíc zjistit, aby vše působilo autenticky. Přijde mi zkrátka nefér, že se Hvězdy tváří jako seriózní kniha a ve finále zjistíte, že nic není takové, jak se zdá.

K dalším věcem ohledně knihy, které mi nejdou zrovna pod nos, bych řadila fakt, že autor všude možně prezentuje, že Hvězdy napsal, aby byla konečně kniha, která pojednává o tomto tématu bez klišé. Ne, nepovedlo se. Když se vehementně snažíte nebýt klišoidní, vždycky k tomu nakonec sklouznete. Já bych to Johnovi Greenovi spolkla i s navijákem, nebýt konce. Všichni od začátku čekáme, jak to dopadne. Ale kdyby to byl autor ukončil o něco dříve (u dvacáté kapitoly), vyhnul by se největšímu klišé ze všech.
Přesto mu však záměr asi funguje, protože takříkajíc 'oblbnul' čtenáře po celém světě (mě v podstatě taky, přiznávám).

Navíc se domnívám, že Hvězdám prostě nesluší ta všeobecná mediální masáž a všude možně citované výroky z knihy. Nepřijdou mi nijak objevné, ba naopak - při opakovaném čtení a vídání jich všude okolo mě začínají iritovat.

Příběh? Nad očekávání!
Do čtení tohoto příběhu jsem vstupovala v obavách. Není to moc přeceňované? Co když se mi to nebude líbit a bude to hloupé? Nebylo. Hodně se mi líbilo, že se autor nebál použít bolest nebo znechucení, jelikož tím přidával knize na věrohodnosti.

Táta řídil a cestou telefonoval s nemocnicí, a já jsem ležela na zadním sedadle s hlavou na mámině klíně. Nemohla jsem dělat vůbec nic; když jsem křičela, bylo to ještě horší. Vlastně úplně všechny podněty to zhoršovaly.
Jediné řešení bylo rozmontovat svět, aby byl zase černý, tichý a neobydlený, vrátit se do té chvíle před velkým třeskem, na začátek, kdy bylo Slovo, a žít v tom prázdném nestvořeném prostoru sama se Slovem.
Lidé v souvislosti s pacienty s rakovinou obvykle mluv o odvaze, a já to nepopírám. Do mě bodali a šťouchali a cpali jedy už roky, a přesto jsem tu káru táhla dál. Ale nemyslete si - v tu chvíli bych byla ráda, opravdu ráda umřela.
John  Green, Hvězdy nám nepřály, str. 85

Musím říct, že právě příběh a vztah Augustuse s Hazel byl tím, čeho jsem se bála nejvíc. Ale nebylo to kýčovité, ba naopak - všechno plynulo příjemně a zábavně. Je to určitě také autorovým stylem, který prostě je zajímavý a návykový.
Hodně se mi líbilo jejich vzájemné poznávání a tvoření vztahu. Ale snad ještě víc se mi líbilo pátrání po Peterovi Van Houtenovi, autorovi Císařského neduhu, a konci jeho díla. I když jsem to moc nechápala, mám otevřené konce ráda, dokázala jsem dost dobře pochopit Hazeliny pocity vůči Van Houtenovi. Navíc byla tato postava oživením, které dodalo knize dynamiku.

Dobrý? Dobrý!
Celá kniha je velmi úzce orientovaná na hlavní hrdiny, Hazel a Augustuse, což přímo souvisí s faktem, že příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu Hazel. Osobně si myslím, že to knize docela sluší, byť Hazel není nijak převratně sympatická postava. Moc mi k srdci nepřirostla. Ovšem to ani Augustus, jenže ona si to zpečetila už zpočátku, když označila V for Vendetta za film pro kluky. Nemám ráda škatulkování a no... Mám ten film fakt ráda.

"To nic, Hazel Grace. Ale jen aby bylo jasno, když jsem na tý podpůrný skupině měl dojem, že vidím ducha Caroliny Mathersový, nebyl jsem úplně šťastný. Zíral jsem, ale netoužil jsem, jestli chápeš, jak to myslím." Vytáhl z kapsy krabičku a cigaretu do ní vrátil.
"Je mi to líto," opakovala jsem.
"Mně taky," řekl.
"Tohle ti nechci nikdy udělat," řekla jsem.
"Ale mně by to nevadilo, Hazel Grace. Byla by pro mně čest nechat si od tebe zlomit srdce."
John Green, Hvězdy nám nepřály, str. 136

Jedna věc mi ovšem na Augustusovi přišla super - jeho záliba v metaforách a symbolech. To mělo prostě kouzlo.
I díky tomu měl jeho vztah s Hazel šťávu a byl popsán opravdu mile. Jejich klíčové slovo nebylo tolik kýčovité jako všeobecné 'navždycky', 'napořád' atp. Přesto však v překladu ztratilo svoje kouzlo a upřímně řečeno, 'dobrý' mi přišlo jako neskutečně hloupá volba. V originále 'okay' mnohé vysvětlovalo. Ale 'dobrý'? Ne, to tedy ne.

Ach ten překlad!
Musím přiznat, že ač mě česká verze oslovila víc než verze originální, překlad je to, co mi na celé knize vadilo nejvíce. Pominu-li fakt, že plno vět bylo velmi těžkopádných a nelogicky poskládaných, nemohu však přehlédnout to, že někde byly použity i špatné ekvivalenty. Za všechny uvedu dva příklady, které mě zarazily nejvíce:
  1. American Next Top Model je Hazelina oblíbená realityshow. Opravdu nechápu, proč paní překladatelka použila v češtině název Americká supermodelka, když je tento pořad v televizi vysílán pod českým názvem Amerika hledá topmodelku. No nevím, není snad tak těžké si takovouto informaci vyhledat ne?
  2. Jakou pilulku si dáte, když nemůžete usnout? Já osobně prášek na spaní. A nejen já, všichni, kterých jsem se na toto otázala. V knize si hrdinové dávají prášky pro spaní. Asi jsem tedy z jiného vesmíru, ale opravdu jsem to nikdy neslyšela. Vy ano? (Pokud kýváte, je vše v pořádku).
Tyto drobnosti mě opravdu mrzí, neboť mi dávají důvod myslet si o překladu, že není vypilovaný do posledního detailu. Jako by to snad překladatelka chtěla mít brzy z krku.

Každopádně mě ale Hvězdy skoro až překvapily, líbily se mi víc, než bych si kdy myslela. Za tuto skutečnost ale asi, vzhledem k určitým klišé, které prostě zůstaly, vděčím zejména dvěma úžasným scénám - jedna z nich se týká prodeje zahradní houpačky. A ta druhá?

Zrovna jsem dočítala, když ke mně přišla taková malá holčička s copánky a se sponkami ve vlasech a zeptala se: "Co to máš v nose?"
"Ehm, to se jmenuje kanyla. Z těch trubiček dostávám kyslík, pomáhají mi dýchat." Přiběhla její matka a napomenula ji: "Jackie!" Já jsem ale řekla: "Ne, mně to nevadí," protože mi to opravdu nevadilo. Pak se Jackie zeptala: "A mně by to taky pomohlo dýchat?"
"To nevím. Chceš to zkusit?" Sundala jsem kanylu a nechala jsem ji, aby si ji zastrčila do nosu. "To šimrá," prohlásila.
"Jo, já vím."
"Myslím, že dýchám líp," hlásila.
"Jo?"
"Jo."
"Já bych ti tu kanylu ráda dala," řekla jsem, "jenže já ji potřebuju, víš?" Už teď jsem začínala pociťovat, že ji nemám. Soustředila jsem se na dýchání a Jackie mi kanylu vrátila. Rychle jsem ji otřela rukávem, zavěsila si trubičky za uši a vrátila jsem si špuntíky do nosu.
"Dík, žes mi ji půjčila," řekla Jackie.
"Nemáš zač."
"Jackie," ozvala se znovu její matka, a tentokrát jsem tu holčičku nechala jít.
John Green, Hvězdy nám nepřály, str. 42 - 43

5 komentářů:

  1. Pred filmom v kinách si knižku určite prečítam, len ma zase až tak neláka.

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím, že Aljaška by se ti mohla líbit.
    Mně naopak tohle dost sedne, jak jsem už říkala, mě rozbrečí cokoli, a vlastně mám ráda tyhle knížky, které hrají na city, už se mi pak nechce uvažovat o tom jak klišoidní nebo originální to je, je to asi můj šálek čaje, smutné příběhy. Ale ne beznadějné! (Orwella fakt nedávám). Prostě mě tahle knížka oslovila a už od první stránky jsem věděla, že se mi líbí. Asi jako Spodek pro tebe? :) A zvlášť v té době, kdy jsem to četla, to byla kniha přesně pro mě, spousta vět pro mě byla dost výstižná, když jsem je přeaplikovala na sebe :D
    Jinak já je sice nepapám, poněvadž jsem dost unavená sama o sobě, ale asi by to byly taky "na spaní" (když se to přehodí, tak se člověk snadno přepíše a má z toho prášky na "psaní", ty bych potřebovala :D )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na Aljašku jsem docela zvědavá, to zas jo, docela se mi zamlouvá Greenův styl.
      No jo, já bych u knížek fakt ráda plakala, protože to dobře odplavuje emoce a těžkosti. Ale přiznám se, že u některých knížek jsem aspoň měla na krajíčku nebo přímo slzy v očích (ale ne plnohodnotný pláč), ale Hvězdy se mezi ně neřadí... Ale jo, chápu tě, každý máme to svoje :-)

      Vymazat
    2. Já bych ráda přestala neustále plakat :D Už se mi to podařilo všude jen u knih a filmů ne :D Oproti minulému roku fakt super změna... Zas tak moc to nepomáhá :D

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!