sobota 28. září 2013

Utvářejí nás naše touhy (RC)

John Irving - V jedné osobě

Originální název: In One Person
Překlad: Jiří Hanuš
Rok vydání: 2013 (originál vydán 2012)
Počet stran: 496
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

Nepřisuzuj mu žádnou nálepku
Stárnoucí spisovatel William Abbott rekapituluje svůj život. Od svého prvního osudového setkání s otčímem Richardem Abbottem a knihovnicí slečnou Frostovou přes dospívání plné Shakespearových her a vlastního váhání nad sexuální orientací až po epidemii AIDS v osmdesátých letech. Vzpomíná na ty, které měl vždycky po boku (zejména na nejlepší přítelkyni Elaine), které miloval a kteří alespoň zlomkem ovlivnili jeho život. Je to jako jeden velký coming out.

John Irving tento román napsal pro svého homosexuálního syna. Jako by nám chtěl dokázat, že je pořád tím trochu zvráceným Irvingem, který se nebojí žádného tématu. Hodně očekávaná kniha spatřila světlo světa vloni, u nás začátkem září. Česká obálka hodně vychází z originálu, ale mně se líbí mnohem víc. A abych nezapomněla... Pro mě to byla jedna z nejočekávanějších knih tohoto roku, takže jsem neváhala.

Šokující Irving? Možná
Ze všech stran se na čtenáře valí reklamy na toto dílo: "Irving dokazuje, že umí šokovat i teď", "Irving bourá další tabu"... Nemyslím si, že by bylo V jedné osobě až tak šokující. To, co z díla dělá raritu je především fakt, že se v celé knize vyskytuje víc homosexuálu, transsexuálů či sexuálně nevyhraněných než heterosexuálů. To podle mě dost vystihuje současnou společnost, kdy se stává čím dál více in udělat alespoň jednou za život 'coming out' a nebo být alespoň bisexuální.

Témata sexuální orientace jsou možná až zbytečně zveličována a V jedné osobě do tohoto měřítka přímo zapadá. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že je v knize popisována na jedné škole a v jedné rodině tak vysoká koncentrace ne-heterosexuálů. Přestože jsem si vědoma toho, že homosexuálové se posléze často pohybují v takto koncentrované společnosti, nijak mi toto nesedělo a přispívalo to k malé uvěřitelnosti díla.

Málo rozehraná témata a kolísavý rytmus
Příběh je, pro Irvinga netradičně, vyprávěn ich formou. Vlastně je to jeho první ich formou psaná kniha od Modlitby pro Owena Meanyho. Myslím, že to je přesně to, co tato kniha potřebovala. Díky pohledu Williama se lépe vcítíme do jeho světa, do chvil, kdy ho palčivě sužovala otázka vlastní sexuality, do jeho tužeb a vášní. Přestože je jeho dětství a posléze především dospívání základním stavebním kamenem celého příběhu, ocenila bych, kdyby bylo jeho pozdějšímu životu věnováno víc než jen posledních pár desítek stran. Celý román díky tomu působí trochu nevyváženě a navíc podle mého autor trochu upustil od některých docela zajímavých nápadů a motivů.

"A udělal bys dobře, Vílo, kdyby sis vyjasnil ještě další volbu - dřív, než se dostaneš k volbě povolání, chci říct," prohodil Kittredge. Mlčel jsem; jen jsem vyčkával. Znal jsem ho dobře, abych věděl, kdy si mě nastavuje, aby mi mohl zasadit pořádnou ťafku. "Je tu ta záležitost tvé sexuální orientace," pokračoval.
"Moje sexuální orientace je průzračná jako křišťál," odpověděl jsem mu - trochu jsem překvapil sám sebe, protože jsem hrál a nebyl tu ani náznak problémů s výslovností.
"Já ti nevím, Vílo," podotkl Kittredge a široké svaly na zápasnické šíji se mu záměrně nebo bezděčně zachvěly. "V oblasti sexuální orientace mi připadáš jako rozepsaný román."
John Irving, V jedné osobě, str. 199

Přesto lze jednoznačně odhadnout, že tohle prostě JE Irving. Slyšela jsem, že tento autor se v zásadě nedá číst úplně celý, aby dříve či později nezačal nudit. Přestože jsem od něj četla kromě tohoto počinu jen Svět podle Garpa a Pravidla moštárny, nemohla jsem si nevšimnout určitých prvků, které evidentně používá často a rád. Tak třeba zápasení. A nebo vůbec Williamova kamarádka Elaine, ta mi velmi připomínala Helenu ze Světa podle Garpa.
Bohužel jiné prvky dostaly v porovnání s těmito opakujícími se žalostně málo prostoru. Hodně mě zajímala například otázka shemales (transsexuálové pouze po hormonální přeměně, tedy ženy s mužskými pohlavními orgány) a nebo vůbec ten boom AIDS, který byl podle mě přeci jen odbytý, byť celému příběhu přinesl černý závoj hořkosti.

William, jeho život a jeho životní lidé
Na rozdíl od výše zmíněných Irvingových románů, které jsem četla, se díky ich formě tento hodně soustředí na hlavního hrdinu a ostatní postavy tedy mají značně zúžené pole působení. William jako takový je pro mě typem hrdiny, který nijak neurazí ale zároveň ani neosloví tolik jako třeba T.S.Garp či Homer Wells. Bohužel.
Naštěstí je ale jeho přerod z vystrašeného a značně rozpolceného adolescenta ve vyzrálého muže, který ví co chce, byl dost zajímavý a zábavný na čtení. Navíc se část jeho příběhu odehrávala i na prknech divadla, což je pro mě rozhodně čtenářsky atraktivní.

Ve chvíli, kdy vás unavuje, že s vámi zacházejí jako s dítětem - kdy už vás unavuje i to, že jste mladiství - ten náhle se otevírající a rychle se zavírající průchod, kdy nezvratně chcete dospět, to je nebezpečná doba. V budoucím (raném) románu jsem napsal: "Ctižádost nás připravuje o dětství. V okamžiku, kdy se chceme stát dospělými - jakýmkoli způsobem -, něco v našem dětství umře." (Měl jsem možná na mysli tu souběžnou touhu stát se spisovatelem a milovat se se slečnou Frostovou, nikoli nezbytně v tomto pořadí.)
John Irving, V jedné osobě, str. 300

Z postav vedlejších si mě nejvíce získala Elaine a proto mi bylo velmi líto, že na úkor vypravěče v jistých situacích ustupovaly její problémy spíše do pozadí. Stejně tak Kittredge, objekt zájmů obou přátel. Ve chvíli, kdy se začínala odkrývat jeho pravá tvář, ustoupil do pozadí a všechno se vyřešilo jen tak mimoděk (jde mi spíše o princip, jelikož jsem jeho pravou povahu tušila dlouho před tím, než na to William a Elaine přišli).
Zajímavá byla také femme fatale slečna Frostová. Tato nejtajemnější a nejklíčovější postava celého románu ale také bohužel ustoupila do pozadí, což mi trochu vadilo. Čekala jsem, že bude klíčová i pro Williamův další život, když jí věnoval tolik prostoru.

Pochybuju, že Elaine o mě měla byť jen zlomek sexuálního zájmu, a věřím, že od začátku věděla, že já svůj zájem v tomto ohledu pouze předstírám. Byli jsme jako herci velcí amatéři - její nevinná Miranda a můj převážně neviditelný Ariel -, ale hráli jsme divadlo a pod přetvářkou se skrývalo nevyslovené spojenectví.
Koneckonců, oba jsme měli co skrývat.
John Irving, V jedné osobě, str. 93

Zbytečné okliky a všechno zachrání styl
Hned na začátku jsem si všimla, že má John  Irving tentokrát silnou tendenci odbíhat od tématu a motat se do vedlejších epizodek. Naštěstí si to ale může dovolit, což asi sám také ví, protože jinak by jistě těch oklik nebylo tolik. Jeho styl je totiž prostě přesně stejně čtivý a poetický jako vždycky, takže vám vůbec nevadí, že se už padesát stránek dozvídáte všechno, jen ne to, co byste chtěli a měli. A nevadí vám ani to, že se v románu řeší věci pro vás normálně naprosto nepřirozené. Irving je totiž líčí jako naprosto běžnou věc.

To je ale možná také jeho úskalí, moje máma například díky tomuhle nemůže jeho knížky číst. Příčí se jí, že líčí jako běžnou věc i věci, jako je třeba sex s nezletilými (v Dokud tě nenajdu), myslí si dokonce, že má tenhle pán nějakou zvláštní úchylku. Možná. Nevím, mně se zatím nepřejedl a neznechutil ani po tomto kusu. Jen si myslím, že je to autor, kterého je třeba dávkovat postupně.

V jedné osobě je zkrátka kniha, která mi přinesla přesně to, co jsem očekávala - příjemné čtení. I když se to tematicky hodilo, přesto bych ocenila spíše er formu a více prostoru pro vedlejší postavy. A také to je bohužel velmi málo uvěřitelný počin s pomalým rozjezdem a velmi zběsilým finišem. Po dočtení ve vás ale zůstane určitá hořkost, která dokonce přebije smutek nad tím, jak moc předvídatelné to je.

Ale co jsem mohl vědět? Bylo mi pouhých osmnáct; ten večer, s Giovanniho pokojem Jamese Baldwina v brašně, moje lásky k nevhodným lidem teprve začínaly.
John Irving, V jedné osobě, str. 211

Děkuji nakladatelství Odeon za poskytnutí recenzního výtisku!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!