neděle 9. března 2014

Proč je mám ráda #8


Jako bych na svůj nedělní nepravidelník úplně a dočista zapomněla! No vážně, naposledy jsem o tom, co mám v knižním světě ráda, psala v létě. Je třeba to napravit. A protože je měsíc březen měsícem knihy a díky Martinusákům můžeme hlasovat pro Největšího knižního hrdinu, rozhodla jsem se dnešní příspěvek věnovat těm svým oblíbeným hrdinům. V soutěži pro ně stejně nejspíš místo nebude :-)

Na úvod je třeba uvést, proč moji největší oblíbenci nemohou v martinusácké (ani žádné jiné) soutěži uspět. Nejsou totiž hlavní. Já prostě ústřední postavy beru za součást knih, jakési trochu nutné zlo, ale nehledám mezi nimi nikoho, s kým bych se ztotožnila či koho bych si oblíbila/zamilovala/chtěla vzít domů (nehodící se škrtněte, prosím!). Výjimky existují, samozřejmě, ale mnohem častěji mě zaujme postava vedlejší, ideálně trochu šílená a vyšinutá. A spíše zápornější než kladnější. 

A Hound will die for you but will never lie to you

Kontrolní otázka: Kdo z pravidelných návštěvníků ještě neví o mé naprosté posedlosti Ohařem? (Styďte se, bídáci!)

Ano, Ohař musí být uveden na prvním místě, protože ho mám prostě nejradši. Je nejen mojí nejoblíbenější postavou ze série Píseň ledu a ohně, je zároveň i mou nejspíš nejoblíbenější postavou vůbec. Trochu si ho tedy představme: Sandor Clegane, typický svou hláškou "I'n no ser!", věrný pes prince/krále Joffreyho, má slabost pro ptáčka Sansu a ze všeho nejvíce se touží pomstít svému bratrovi Gregorovi za svůj obličej.
Ohař je trochu úchylák, trochu mrcha a trochu taky roztomilý štěně. A ne, fakt nevím, proč ho tak zbožňuji. Ale moc dobře vím, proč jsem si ho oblíbila - není ani černý ani bílý, líbí se mi řada jeho charakterových vlastností a je... No prostě Ohař.

Duo Nina Zarečná a (především) Boris Trigorin už tady na blogu jistě také zaznělo. Jde o postavy (tentokrát hlavní, pozor!) dramatu Racek od A. P. Čechova. Víte, říkejte si co chcete, ale Trigorin Ninu miloval, prostě jo. A čím častěji Racka čtu, tím víc se v tom utvrzuji. (Naproti tomu Treplevovi jsem na chuť nikdy nepřišla)
Trigorin, trochu floutek a nadějný spisovatel, je mou čistě platónickou láskou (doma bych ho nechtěla), má pro mě silné charisma a... Nině se nedivím.
Nina je křehká a zlomená, jako jsem občas i já. Občas se s ní ztotožňuji, ze svých oblíbených postav asi nejvíce.

Šňupálek! To je první z mého tria potenciálních či budoucích manželů (on, Ohař a Smrť). První proto, že ho mám na seznamu nejdéle (ba jo, společnou svatbu jsem plánovala už před šesti lety a to, prosím pěkně, rozhodně není začátek mého souznění s ním). Malý charismatický (a pohledný) cestovatel, který přepůvabně hraje na harmoniku, kamarádí s Mumínkem a má vždycky v záloze nějaký dobrý nápad. Co chtít víc? Navíc je z Finska a to byl před těmi šesti lety velmi podstatný důvod pro to rozhodnutí, že si ho prostě vezmu a basta. V útrobách starých počítačů a internetu bohužel zmizela naše jediná společná fotka (fotomontáž od jedné finofilní bloggerky), tak už zbývá jen ta Kometa v knihovničce.

Hodně zvláštní místo v mém srdci mají Smrť (již zmíněný adept na sňatek) a Kňour (Kocomour či Behemot, chcete-li). Ten první je dle semináře z Dějin češtiny geniálně přeložený ekvivalent anglického Death v Zeměploše, ten druhý je zas jeden z vtipných pomocníků pana Wollanda v Mistrovi a Markétce. Nejsou tak vysoko na žebříčku popularity, ale mám je ráda.
Smrť je prostě Smrť, alternativní a vždycky překvapivý. Kňour naopak nezklame - slouží pekelníkovi a přesto je tou nejroztomilejší a nejvtipnější složkou celého toho mistrovského kusu.



Poslední postavou, které bych ráda věnovala více prostoru, je September. Mám tu malou rozumbradu tuze ráda, hned, jak jsem se dočetla o její posedlosti oranžovou barvou, mi bylo jasné, že ona je přesně to, co jsem byla (nebo spíš chtěla být) jako malé špuntě. Líbí se mi její rozumování, závidím jí kniverna A-až-La i marida Víkenda.

"Tak nějak celkově si myslím, že být v Čarozemi je lepší než v Čarozemi nebýt."

6 komentářů:

  1. Škoda, že väčšinu tých hrdinov nepoznám, zdá sa, že prichádzam o veľa :) Ale aj tak by som z daného výberu za manžela brala Smrťa - je vysoký, charizmatický a ešte k tomu výborne varí :) Len škoda, že je tá antropomorfná personifikácia :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc se mi líbí, jak si jdeš za svým, z davu a máš ráda postavy, které často většina lidí ani nezná. Moc ráda se sem vracím. :)

    OdpovědětVymazat
  3. super článek:) já se musím přiznat, že mám většinou ráda hlavní postavy, ale nějaké sympatické vedlejší se vždy najdou. Budu na tvůj článek myslet, až se pustím do Písně ledu a ohně a do pohádky O dívce,která obeplula čarozem v lodi vlastní výroby (mám doma) :)

    OdpovědětVymazat
  4. skvělý článek, na skvělé téma..parádní! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ale teda, September je taky hlavní, nějak měkneš! :D
    Jinak, s kocourem musím souhlasit, přečetla jsem jen trošku, a hned v první jeho scéně mě rozesmál (kocour jedoucí tramvají :))
    Ale jo, máš pravdu, vedlejší postavy jsou kolikrát mnohem zajímavější, snad proto, že se autor nemusí snažit, aby byli tak dokonalé a dobré, což se od hlavních postav často očekává, a může je víc propracovat. Třeba Baba Jaga je super postava, lepšího záporáka si jak Zakletá tak Mrazík nemohli přát... :) A jestli náhodou nebude i v Nesmrtelném příběhu?
    Láskou mého života stále zůstává Percy Jackson. Lepší než všichni skuteční i neskuteční, malí i velcí princové :D

    OdpovědětVymazat
  6. Moc pěkný článek:)
    jéj, Šňupálka jsem měla taky moc ráda. Hlavně proto, že jsem se Mumínků bála a on mi přišel asi tak nejnormálnější. :D

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!