neděle 8. března 2015

Povídkový soubor jako pozdrav z nebe

Hana Andronikova - Vzpomínky, co neuletí

Rok vydání: 2014
Počet stran: 256
Vazba knihy: Pevná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

Vzpomínky na Hanu Andronikovou
Soubor povídek nedávno zesnulé výjimečné spisovatelky Hany Andronikové se čtenáři nepředstavuje poprvé - většina povídek zde zařazených už vyšla v roce 2002 v souboru Srdce na udici, další byly publikovány časopisecky. Takto pohromadě jsou ale vydány skutečně prvně. A jsou pro fanoušky Hany Andronikové jako zjevením - připomínkou toho, o jak skvělou autorku jsme ochuzeni. 


Asi každý fanoušek Hany Andronikové byl překvapen, ba i šokován, když v knihkupectví na sklonku loňského roku narazil na zbrusu novou knihu autorky, která je již 3 roky po smrti. Že se nejedná tak úplně o novinku bylo jasné. Přesto je to milá připomínka autorky, jejíž jméno by jistě rezonovalo mezi čtenáři i kritiky ještě mnohem víc, kdyby měla šanci tvořit déle.

13 je (ne)šťastné číslo
A 13 je i povídek v souboru. Svým způsobem to nešťastné je. Povídky dříve publikované v povídkovém souboru Srdce na udici jsou totiž velmi úzce propojené - spojují je postavy. V každé povídce se jen mění vypravěč. Ostatní povídky ve Vzpomínkách, co neuletí tak vedle nich stojí trochu prázdně. A vlastně posléze snáz zapadnou tematicky. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že je každá jedna povídka v tomto svazku jedinečná.

Hana Andronikova je považována za autorku dvou velkých románů - Zvuk slunečních hodin a Nebe nemá dno. Ve Vzpomínkách, co neuletí je ale jasně patrné, že dobrý autor nemusí psát jen silné dlouhé romány. I na pár stránkách umí ukázat talent a vypravěčské schopnosti. Ačkoli nejsem přímo fanoušek povídek, tady jsem tušila, že nebudu zklamaná. A nebyla jsem. Hana Andronikova měla nesporné literární kvality a právě na povídkách to přímo dokazuje - střídá se zde ich forma s er formou, vypravěč s vypravěčkou, dopis s obyčejnou povídkou. Formálně i tematicky velmi různorodé povídky ale mají jasný rukopis a tak vedle sebe nevypadají rozháraně.

Úzkosti a naděje postav
V oficiální anotaci se píše, že tematicky tyto podmínky předznamenávají právě dva klíčové romány autorčiny tvorby. V zásadě to pravda opravdu je - hrdinové povídek se potýkají se ztrátou, nemocí, úzkostmi... A zároveň ukazují lidskou sílu potřebnou k přežití. Některá postava přijde o svého blízkého, jiné se zrovna narodilo miminko, to je koloběh života. Každá naděje je vykoupená ztrátou a platí to i naopak.

Narození není začátek. Narodit se znamená jen první nádech. První doušek vzduchu do plic. Je to nezvyk. V tu hodinu a minutu, v ten okamžik začne žít sám na sebe. A v ten den, kdy se to stane, má pak ten tvor každý rok narozeniny. A dostává dárky. A dort.
Narozeniny jsou něco jako Vánoce. Narozeniny jsou takové Vánoce pro jednoho. Mám radši Vánoce, protože je stromeček a pohádky v televizi. A všichni dostanou dárky. Ale narozeniny taky nejsou k zahození.
Škoda, že Vánoce i narozeniny jsou jenom jednou za rok.
Hana Andronikova; Vzpomínky, co neuletí, str. 70

Pokud jste se ještě s tvorbou Hany Andronikové nestihli seznámit, sáhněte právě po tomhle povídkovém souboru, který zachycuje autorčin talent v celé své šíři. Pokud Hanu Andronikovou znáte a máte rádi, pak jsou Vzpomínky, co neuletí pozdravem z nebe. Tak si ho pořádně užijte!

Děkuji nakladatelství Odeon za poskytnutí recenzního výtisku!

1 komentář:

  1. Hanu Andronikovou neznám, přečtu si některý z jejích románů, nejsem nadšenec do povídkových knížkek - k těm jejím se vrtnu, pokud se mi zalíbí něco z románů a budu od ní chtít přečíst všechno. ;)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!