pátek 12. června 2015

Na vás, pane...!

Tak nám umřel Vaculík, paní Millerová.


Je to tak. V sobotu odpoledne zemřel Ludvík Vaculík. Velká osobnost disentu a ještě větší spisovatel. A taky kromobyčejně skromný člověk, nebo tak se mi to alespoň zdálo, když jsme s ním před dvěma lety besedovali v PEN klubu.

A právě kvůli tomu jsem překonala svou nebetyčnou lenost a v pondělí hned zrána jsem neučesaná a v teplákách kvaltovala do krámu pro "Lidovky". A v úterý znovu (leč neúspěšně a nakonec mi je sehnal táta jinde, ale to už je jiný příběh). Abych měla v archivech zachováno jeho poslední Poslední slovo a abych si přečetla, co o něm psali ostatní. V tom posledním Posledním slově navíc Ludvík Vaculík přesně vystihuje můj náhled na věc, na psaní:
"S tím, co jsem napsal, jsem spokojený, kritika i čtenáři to dost oceňují, ale já to nikdy nečtu. Zdá se mi, že napsáním jsem si cosi vyřídil, a hotovo. Psal jsem kvůli sobě, ne kvůli čtenářům."

Tak jo, nebudu si hrát na totálně literárního znalce a milovníka. Přiznávám - Vaculík je pro mě takřka nečitelný. Moc se mi líbí jeho styl. Ale nerozumím mu. Mrzí mě to a chci tomu dát ještě šanci, tak uvidíme, kdy to konečně všechno docením. A začnu už brzy, Morčaty.

Píšu to sem hlavně proto, že se mě jeho úmrtí dotklo. Jako čtenáře i jako bohemisty, protože to byla skutečně velká osobnost české literatury. A protože to setkání v PEN klubu, v září 2012, pro mě bylo velmi inspirativní a silné. Ani jednou nezaznělo slovo "Charta" ani jednou se nezmínil o svém manifestu Dva tisíce slov. Jako by to byla samozřejmost. O edici Petlice se rozpovídal až poté, co jsme se na ni zeptali.
No jasně, šli jsme na tu besedu s tím, že se ulejeme ze školy, že Vaculík je trochu ujetý stařík, kvůli kterému se musíme naučit alespoň kus písničky "Okolo Hradce". Že to vlastně ani nemůže být tak zajímavé jako předchozí besedy, s Jiřinou Šiklovou a Jiřím Stránským. Myslím, že jsme byli překvapeni úplně všichni. Nebo se mi to možná zdá až teď, odstupem času, když si čtu naše vyjádření na stránkách střední školy. A vlastně mi až teď dochází, jak super je, že jsem se mohla s takhle velkou literární osobností setkat. A jak pitomá jsem, že jsem tam nevzala podepsat ani jednu jeho knížku.


Tak na vás, pane! A já vám slibuju, že se budu dál pokoušet vašim knížkám porozumět!

2 komentáře:

  1. O Vaculíkovi jsem věděla, přiznám se, spíš jen tak obrazně, nikdy jsem od něj nic nečetla a nějak jsem to ani neměla v plánu, ale říkám si, že bych někdy měla něco zkusit. Bojím se ale, že bych tomu taky nerozuměla, nebo by mě to prostě vůbec nezaujalo a já bych si pak připadala divně, že nemám ráda něco, co tolik přispívá do české literatury.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemá cenu to lámat přes koleno, je fakt náročný a se vší upřímností si myslím, že na to čtení zatím nemáš. A nemyslím to nijak zle. Časem ale začni s Morčaty, ty mi zatím přijdou nejstravitelnější.

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!