neděle 27. prosince 2015

Pocta Kafkovi i výjimečná ucelenost souboru, to je nový Murakami

Haruki Murakami - Muži, kteří nemají ženy

Originální název: Onna no inai otokotači; Koi suru Zamuza
Překlad: Klára Macúchová
Rok vydání: 2015 (originály vydány 2014 a 2013)
Počet stran: 248
Vazba knihy: Pevná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

Povídky o mužích a trochu i o ženách
Hlavní hrdinové povídek z tohoto souboru nemají ženy. Někteří je ztratili, jiní je marně hledají, ale ony jim stále unikají. Oni tápou a nemohou se smířit s tím, že jim ženy mizí - mizí s jiným, umírají anebo k nim prostě nepatří a jsou jako z jiného světa.

Když jsem slyšela, že má tahle kniha vyjít, pochopitelně mi bylo jasné, že ji musím číst. Jak už asi víte, Haruki Murakami patří mezi mé velké oblíbence, takže si nenechám ujít žádnou jeho novinku. Od tohohle povídkového souboru jsem zas tak moc nečekala, což se mi myslím dost vyplatilo.

Sedm příběhů osamělosti
Celkem sedm povídek vám vystačí na sedm večerů, pokud si rozhodnete příběhy dávkovat a dobře je vstřebávat. V povídce Drive my car se hlavní hrdina Kafuku zpovídá své řidičce z přátelství s milencem své ženy, hlavní protagonista povídky Yesterday naproti tomu svou přítelkyni "půjčí" vypravěči, protože si s ní sám neví rady. Doktor Tokai z třetí povídky, Nezávislý orgán, na lásku nevěří až do chvíle, kdy jej spoutá až do krajnosti. Jak už název sám napovídá, povídka Šehrezáda vypráví o ženě, která byla právě takovou vypravěčkou. A možná právě proto hlavnímu hrdinovi povídky neustále unikala. Povídka Kino potom přímo tematizuje rozvod, respektive vyrovnávání se stejnojmenného hrdiny s ním. Předposlední povídka je, jak už název Zamilovaný Samsa napovídá, odkazem na dílo Franze Kafky - hlavní hrdina se prostě probudí jako Řehoř Samsa. Závěrečný text nese titul celého souboru a nevypráví jen o míjení jedné ženy, nýbrž je jakýmsi manifestem všech osamělých mužů, kteří nemají ženy.

Zejména ze začátku jsou povídky opravdu silné, myslím tím první tři - plynoucí a zároveň s úvodem i dostačujícím závěrem, jasnou pointou i oním murakamiovským fluidem, které ráda a často zmiňuji v souvislosti s jeho texty. Poslední povídka však bohužel trochu vyznívá do ztracena, i když soubor rámuje a dává mu tu správnou tečku.

Misaki vytáhla malborku a dala si ji mezi rty, ale nezapálila si. Střecha auta byla zatažená a to ona v žádném případě nekouřila. Jen držela cigaretu v puse.
"A ten člověk spal s vaší manželkou i během té doby?"
"Ne, to ne," odpověděl Kafuku. "Zase tak daleko jsem nešel. To by bylo, jak to říct... technicky překombinované. Stali jsme se přáteli až po manželčině smrti, nějaký čas potom."
"Byli jste opravdoví přátelé? Nebo to taky bylo vyloženě nějaké divadelní představení?"
Kafuku se zamyslel. "Obojí. Ovšem postupně se mi hranice mezi tím vytrácela. To patří do hry, když ji hraješ svědomitě."
Haruki Murakami, Muži, kteří nemají ženy, str. 27

Musím přiznat, že nejslabším článkem je pro mě předposlední krátký příběh. Murakami se Kafkou rád a často inspiruje a není to žádným tajemstvím, tentokrát se ale dle mého pustil na skutečně tenký led. Samotná idea obrácené metamorfózy, tedy z brouka v člověka, je rozhodně nosná, nicméně v kontextu z ostatními texty ční a působí nedotaženě. Zároveň je sem téma osamělosti a "ztráty" ženy v jakékoliv formě včleněno poměrně násilně. Právě v této povídky se podle mého nejvíce projevuje Murakamiho sklon k rozvětvenosti příběhů.

Ucelenost nade vše
Toto je již třetí povídkový soubor, který jsem od Haruki Murakamiho četla. Kromě Po otřesech a Blind Willow, Sleeping Woman jsem četla i dvě samostatné povídky, které Odeon vydal, Spánek a Podivnou knihovnu. Nejsem úplně milovník povídek, zejména u Murakamiho, protože mám většinou pocit, že se mu příběh pod prsty natahuje a nakonec je násilně ukončen. Harukimu prostě víc sluší romány.

Nutno podotknout, že Muži, kteří nemají ženy, jsou zatím nejlepším povídkovým souborem, který jsem od Murakamiho četla. Povídky jsou tematicky propojené, vypointované a ucelené. Právě ucelenost celého souboru je to, co většinou nejvíc postrádám. A právě to na tomto souboru nejvíc oceňuji. Úplně nejradši mám úzkou propojenost povídek (ideálně prostřednictvím návratnosti postav), ale i to, jak konzistentně působí Muži, kteří nemají ženy, přestože jde o opravdu bezvýhradně samostatné texty, je třeba vyzdvihnout až na vrchol.

Děkuji nakladatelství Odeon za poskytnutí recenzního výtisku!

2 komentáře:

  1. Od Murakamiho jsem četla (z povídkových souborů) Po otřesech a dalo by se říct, že to se mnou v dobrém otřáslo. Muže, kteří nemají ženy mám doma v knihovničce, takže se k nim pokusím v novém roce co nejdřív dostat. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doporučuju, no :-) Podle mě fakt lepší než Po otřesech.

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!