neděle 17. dubna 2016

Já nejsem neviditelná: Kniha, která zaujme nejen výtvarným zpracováním

Marcus Sedgwick - Já nejsem neviditelná

Originální název: She Is Not Invisible
Překlad: Dana Stuchlá
Rok vydání: 2015 (originál vydán 2013)
Počet stran: 272
Vazba knihy: Pevná
Nakladatelství: CooBoo

Šance, víra a posedlost. Kam tě asi zavedou?
Šestnáctiletá Laureth je od narození nevidomá. I přesto žije spokojený život a svou rodinu miluje nade vše. Když se jednoho dne dozví, že její táta, renomovaný spisovatel absolutně posedlý koincidencí, místo Švýcarska ocitl v USA a co víc, neodpovídá na zprávy ani telefonáty, spontánně se Laureth rozhodne, že ho zachrání. Spolu s malým bráškou Benem se tajně vypraví do úplně neznámé země, aby rodinu zachránila.

Knížka Já nejsem neviditelná vyšla už loni v březnu a já se teprve rok po vydání dostávám k recenzi. Četla jsem ji poprvé v září, podruhé o něco později, potřetí teď.  A dostala se mezi mé TOP knihy za rok 2015. Hned na první pohled zaujme nápaditou obálkou, navíc je maličká, menší než standardní velikost knihy. Proto je skvělá třeba do kabelky na cestování.


Vyprávění promyšlené do detailů
Celým příběhem nás provází Laureth, hlavní hrdinka i vypravěčka v jedné osobě. Její vyprávění je tak akorát puberťácké a zároveň hodně svěží, není totiž hloupá. Zároveň se Sedgwickovi povedlo to, čeho jsem se velmi bála - Laurethin handicap dotáhl do detailu a já jsem nenašla ani jedno místo, kde by se Laureth chovala jako vidoucí. Místy to sice bylo na hraně, ale vždycky pak přišlo vysvětlení nebo jeden z "nevidomých detailů".


Kromě Laureth má největší prostor její mladší bráška Ben, který je také naprosto skvělý. Laureth ho v podstatě "unese", protože by bez něj cestu do neznámé země nezvládla. S Benem jsou ale sehraní a umí docela dobře předstírat, že je Laureth vlastně úplně normální. Ben má ale sám určitou "superschopnost", Benův efekt. Ta vyřazuje z provozu elektronická zařízení a nejednou přivede oba sourozence do prekérní situace.

Když mě táta vyzvedává, vždycky říká stejné věci. Přijde do mého pokoje, kde na něj čekám. Obvykle odjíždím poslední, protože táta má pravidelně zpoždění, takže se bojím, že se mu něco stalo, a pak uslyším zvenku kroky a poznám, že je to on.
"Můžeme?" zeptá se.
A já pokaždé odpovím stejně.
"Proč ne?"
Potom se dáme do smíchu, táta mi nese tašku, vezme mě za ruku a nastoupíme do auta.
A právě tehdy mi pověděl o svém novém nápadu.
"O koincidenci."
Marcus Sedgwick, Já nejsem neviditelná, str. 47

Poučky, nápady a myšlenky
Celý příběh je protkán úryvky ze zápisníku otce Laureth a Bena. Úryvky jsou trochu odbornějšího rázu a vypráví o koincidenci. Jsou totiž ze zápisníku, kam si pan Peake zapisuje nápady k "té" knize, ke svému vysněnému opusu o koincidenci. Přiznám se, že jsem ne všechny poznámky o náhodnosti pochopila, ale jsou každopádně velmi zajímavé a celou knihu velmi oživují.

Z celkem obyčejného popisu cesty do neznáma se ve finále vyklube docela napínavá detektivka, která vyústí do trochu překýčovaného závěru plného patetických mouder a tak vůbec. Ono to ale vůbec nevadí, protože je to prostě velmi dobře podané a ke zbytku knihy to sedí. Trošku mi neseděly určitě "akčnější" scény, ale i ty mají v příběhu své místo. A také mě vytáčelo označení "slepá", protože se domnívám, že většina zrakově postižených preferuje označení "nevidomý" (ok, vycházím i z toho, že označení "hluchý" je neslušné a vidím v tom paralelu, ale asi je to také člověk od člověka).

Hravý, akční i dojemný příběh

Lidé se mě občas ptají, jestli chci vidět, a já odpovídám, že ne. Vím, že mi nevěří. A potom se zeptají, jestli jsem vůbec někdy chtěla vidět, a já se jim pokouším vysvětlit, že je to bezpředmětná otázka. Stejně jako další otázka, kterou pořád dostávám. Co pro mě znamená barva. Nevím, jak tyhle věci vypadají, tak jak můžu vědět, jestli se mi líbí, nebo ne?
Marcus Sedgwick, Já nejsem neviditelná, str. 84

Hodně mě bavila autorova hravost, kdy čtenáře tu a tam zavede do slepé uličky a i když se přímo nabízí, že tahle zápletka navíc se ještě rozvine, opustí ji nadobro. To trochu dráždí, ale zároveň je to dost zábavné a ze života. Marcus Sedgwick mě tímhle počinem hodně zaujal, už tu mám připravenou i jeho další knihu. A vám Já nejsem neviditelná můžu vřele doporučit, i když je to možná čtení na pomezí young adult a middle grade. Neváhejte!

6 komentářů:

  1. Tahle knížka mě moc láká, navíc už mi ji pár lidí doporučovalo. :) Jsem ráda, že vím, že po ní můžu sáhnout s jistotou. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že je to knížka přesně pro tebe :)

      Vymazat
  2. Neviditelná zní zajímavě. Napsat knihu z pohledu nevidomé tak, aby to vypadalo věrohodně, musí být dost těžké, a je fajn, že to autor zvládl. A ani jsem nevěděla, že už autorovi v češtině něco vyšlo - a ono je toho docela dost!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo! To jsem taky nevěděla, že mu toho česky vyšlo tolik! Já mám jednu jeho knížku v AJ ve čtečce :)

      Vymazat
  3. Já jsem tak ráda, že se ti líbila, Sedgwick je prostě trochu kouzelník. A máš pravdu, ty akční pasáže mi tam přišly taky trochu jako pěst na oko...

    A s tou "slepou", já si myslím, že to tam vcelku sedí, i proto že to Laureth bere jako prostě fakt, součást svého života a ne nějaké "postižení", jestli rozumíš, co tím myslím. Něco jako dneska i černoši o sobě říkají, že jsou černoši a ne třeba afroameričani, když jsou aspoň trochu normální, protože přílišná politická korektnost je vlastně trapná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasný, já jsem si to právě i kvůli recenzi vyhledávala a našla jsem článek od nevidomých, že sice "nevidomý" je oficiální a více užívané označení, ale že se to liší člověk od člověka, jak to bere. Mně to při tom čtení vadilo hlavně proto, že jsem v té době byla plná znakovky a té etiky "neslyšící, nevidomý" :))

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!