středa 18. května 2016

Atmosférické vyprávění čtenáře vrací k počátkům Murakamiho tvorby

Haruki Murakami - Hon na ovci

Originální název: Hicudži wo meguru bóken
Překlad: Tomáš Jurkovič
Rok vydání: 2016 (originál vydán 1998)
Počet stran: 400
Vazba knihy: Pevná s přebalem
Nakladatelství: Odeon

Nahoře v pastvinách čeká ovce s hvězdou na boku
Hlavní hrdina filmu je téměř třicetiletý muž, který životem tak nějak proplouvá. Jeho život se změní nedlouho poté, co se setká s dívkou, která má velice zvláštní uši. Právě ona jednoho dne předpoví, že až příště zazvoní telefon, bude se to týkat ovcí. Konkrétně jedné velmi speciální, ovce s hvězdou na boku. Náš hrdina má za úkol ovci najít. Během pátrání po její tajemné podstatě se toho dozví mnoho nejen o ostatních, ale především i sám o sobě. Najde ji?

Abych se přiznala, tohle nebylo poprvé, co jsem Hon na ovci četla. Mé první setkání s jednou z Murakamiho nejranějších knih proběhlo zhruba před dvěma lety, kdy jsem četla slovenský překlad. Kniha mě tehdy moc nezaujala, ale jak už jsem si několikrát potvrdila, české překlady Murakamiho mi sedí nejvíce, proto jsem se těšila na českou verzi. A vyplatilo se.

"Hele, tak asi za deset minut budeš mít důležitý telefonát."
"Telefonát?" pohlédl jsem na černý telefonní aparát u postele.
"Přesně tak, zazvoní telefon."
"Ty to poznáš?"
"Poznám."
S hlavou položenou na mé nahé hrudi kouřila mentolku. Za chvíli mi na břicho vedle pupku dopadl popel z cigarety, ona však našpulila pusu a odfoukla ho někam mimo postel. Vzal jsem její uši mezi prsty. Byly na dotek úžasné. V hlavě mi plula kalná mlhha a z té mlhy se nořily nejrůznější beztvaré představy a zase se do ní vracely.
"Půjde o ovce," odtušila. "O spoustu ovcí a ještě o jednu další."
"O ovce?"
"Jo," řekla a předala mi napůl vykouřenou cigaretu. Dal jsem si z ní šluka a pak ji uhasil v popelníku. "A tím začne veliké dobrodružství."
Haruki Murakami, Hon na ovci, str. 57

Všechny známé motivy (skoro)
Pokud máte zkušenosti alespoň s jednou Murakamiho knihou, patrně si hned zkraje všimnete, že v Honu na ovci je soustředěno poměrně dost motivů, které dobře znáte. Uši, jazzový bar, bezprizorní hlavní hrdina, věci, které se dějí bez vysvětlení a bez vyústění. Po této stránce jde o přesně to, co znáte a nejspíš i máte rádi na Murakamim. Je tu nicméně ten nešvar, který mi kazil požitek z Konce světa & Hard-boiled Wonderland - postavy zde nemají jméno, čímž částečně chybí jasné zakotvení do Japonska (jasně, pořád je tu Hokkaido a tak, lokace zůstávají čistě japonské). Zástupnou funkci plní do určité míry přezdívky (máme tu Myšáka nebo doktora Berana), ale pro mě osobně nejsou dostatečně silné a nestačí mi.

Je třeba číst Murakamiho v kontextu
Pokud se o Murakamiho tvorbu nijak hlouběji nezajímáte, avšak rádi ho čtete, možná se vám stane to, že po Honu na ovci budete zklamaní. Nejeden čtenář to tak má. Hon na ovci totiž bezpochyby je dlouhý, rozvláčný a v porovnání s jinými knihami nejspíš nenabízí na první pohled to neskutečně silné téma, zajímavý námět. Ano, je to tak. Je ale třeba počítat s kontextem Murakamiho tvorby.

Hon na ovci patří k začátkům jeho spisovatelské dráhy, je to vlastně první román, se kterým prorazil. Je zde vidět spoustu nedostatků, třeba zmíněná rozvláčnost. V tomto příběhu má ale své místo, je to totiž příběh o putování a hledání a rozsáhlé popisy a úvahy do něj patří. Dle mého názoru se Murakamimu do jisté míry tento aspekt podařilo ukočírovat, byť je první fáze (před samotným hledáním) podstatně delší než druhá fáze. Tuhle nevyrovnanost jsem vytýkala už Norskému dřevu.

Jak jsem tak ležel se zatajeným dechem uprostřed ztichlé tmy, obec kolem mě se začala rozpouštět. Domy začaly hnít, koleje rezavět na prášek, pole zarůstat bejlím. Město završilo své krátké stoleté dějiny a propadlo se zpátky do země. Čas běžel v protisměru jak pozpátku puštěný film. Objevili se jeleni, medvědi a vlci, nebe se zatáhlo mračnem kobylek, podzimní vítr povíval mořem křovinatých bambusů a nebe zakryly husté jehličnaté háje.
Jen ovce zůstaly i poté, co byla po všem lidská veta. Svítily očima do tmy a upřeně mě pozorovaly. Provrtávaly mě pohledem, němé a bez jediné myšlenky. Byly jich desetitisíce a nad zemí se nesl monotónní klapot jejich čelistí.
Zmizely teprve, když stojací hodiny dole odbily půlnoc.
A já konečně usnul.
Haruki Murakami, Hon na ovci, str. 289

Meditativní vyprávění vtáhne
Celá kniha stojí spíš na atmosféře a plynutí vyprávění, než na příběhu. To je opět dobře známý rys Murakamiho tvorby, v tomto případě ovšem velmi zesílený. Rovné čtyři stovky stran jsou nicméně poměrně slušným kompromisem - ač je vyprávění místy únavné, pořád se autor drží poměrně u zdi a nerozbíhá své myšlenky úplně do ztracena a zná své mantinely.

Škoda je, že kromě hlavního hrdiny nemá žádná postava dostatečný prostor. Zejména jeho přítelkyně s magickýma ušima by si rozhodně zasloužila větší pozornost. Všichni Murakamiho hrdinové jsou do jisté míry velmi sebestřední, přispívá tomu i častá ich forma. Jindy jsem ale natolik citelně nepostrádala ostatní postavy, jako právě u této knihy.

Hon na ovci nepostrádá rysy Murakamiho vyspělé tvorby, ale zároveň je třeba počítat s tím, že se obloukem vracíme k počátku jeho tvorby. Pakliže nelpíte na akci a spíše si libujete v atmosféře, bude se vám patrně toto osamělé meditativní vyprávění o cestě do nitra sebe sama docela zamlouvat.

Děkuji nakladatelství Odeon za poskytnutí recenzního výtisku!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!