úterý 5. července 2016

Jak se z knižního nácka stal sběratel příběhů

Bývaly doby, kdy jsem knížky stavěla nade vše. Ty doby je možné sledovat v začátcích tohohle blogu, v některých článcích (třeba tu). Nechápala jsem, co přítel (bývalý, ten který stojí v počátcích Listárny) může tvrdit, že knížky bere prostě jako věci, ke kterým není třeba se chovat s posvátnou úctou. Když mi vrátil Zabte ošklivé poškrábané, špinavé a s rýhami na deskách, skončilo to hádkou a pláčem. Psaní do knih a ohýbání rožků byl v mých očích ten největší hřích a upřímně jsem se styděla za to, že mám Harry Pottery v salátovém vydání. Na jedné z prvních vysokoškolských přednášek jsem se skoro smála, když nám pan profesor říkal, ať si ty knihy radši kupujeme, protože do nich budeme moct psát.

A pak jsem se na VŠ zabydlela a začala jsem sepisovat rukopisy. A najednou se něco zlomilo, protože jsem viděla, že zpětně můžou mít přípisky v knihách velkou cenu. A začala jsem si tužkou podtrhávat. Přestala jsem si knížky balit do igelitu, když jsem s nimi někam cestovala. Přestala jsem dostávat infarkt pokaždé, když se mi ohnul roh paperbacku. Přestala jsem mít ráda hardbacky s přebalem jen proto, že ten přebal skryje poškození. Začala jsem sbírat příběhy...


Zjistila jsem totiž, že se mi líbí, když je na knížce vidět, že je čtená. Pořád si ještě vybírám ten nejhezčí výtisk, když si knížku kupuju, ale mám radost, když je po dočtení trošku odřená z tahání v kabelce. Když nemám po ruce tužku na zatrhnutí myšlenky, prostě si na stránce přehnu rožek. Když nemám po ruce papír, prostě si myšlenku vepíšu do knížky. Proč? Protože jsem barbar? Ne. Protože když potom za nějaký čas tu knížku znovu otevřu, otevře se mi i příběh.

Kdykoliv budu znovu číst Filozofii Andyho Warhola, na jedné stránce si vzpomenu, jak nám Míša na rukopisech v Rumburku předčítala vtípek ze své knížky a mně se tak líbil, že jsem si ho musela hned zapsat. Vzpomenu si, jak jsem četla Nícení a žasla nad každou druhou větou. Včera večer jsem třeba otevřela jednu ze svých nejoblíbenějších knížek, Na cestě, a narazila jsem na vložený lístek od očařky. Nejdřív jsem se zasmála a pak jsem si vzpomněla, jak jsem tu knížku četla podruhé a ten lístek jsem si do ní založila, protože jsem ho rozhodně nechtěla ukazovat ve škole. U Vězně z Azkabanu můžu vzpomínat na to, jak jsem brečela smíchy, když Pobertové psali Snapeovi. Tu pasáž jsem měla tak ráda, že už ten založený roh snad ani nejde narovnat. Ve Fulghumovi mám zase šmouhu od rtěnky, kterou jsem dostala o stejných Vánocích, a když jsem brala knížku do ruky, nevšimla jsem si, že jsem upatlaná.

Dřív jsem dostávala infarkt, když jsem četla články, jako je třeba tenhle od Jany. Teď už to chápu. Do jisté míry. Neničím knihy účelově a nemyslím si, že když dodrbu knížku a koupím si novou, něco to vyřeší, kdepak, radši budu mít svůj salátový výtisk s příběhem. Nevytrhla bych list jen kvůli fotce a nelámu hřbety záměrně- A rozhodně ještě nejsem tam, kde bych ráda byla - kamarádi v mých knihách, které si půjčí, zakládají své oblíbené pasáže lepíky. Ještě jsem totiž nedošla do fáze, kdy by mi nevadilo jejich psaní dovnitř. Ale třeba to přijde.

Ono je totiž hrozně fajn, půjčit si z knihovny Hru pro čtyři ruce a najít v ní založený milostný dopis. Listovat Zaklínačem půjčeným od V. a narážet na staré účtenky a založené oblíbené povídky. Je totiž podle mě mnohem víc vidět, že se knížka četla s láskou, kterou teď může předávat dál prostřednictvím příběhů o svých čtenářích.

Jak to máte vy? Jaký je váš postoj ke knihám? Vnímáte je spíš jako něco posvátného, nebo jako věc, která přežije, i když se trochu ušmudlá?

15 komentářů:

  1. Já třeba knihy nevnímám jako něco posvátnýho. Beru je jako každou jinou věc, jenže já se ke každý svojí věci chovám s úctou a tak, aby byla pořád jako nová. Tím pádem se tak chovám i ke knihám, ale ne proto, že by byly "něco víc", prostě se tak chovám ke všemu :) Mám ráda, když jsou věci hezký, nový a neponičený. Na druhou stranu ale neomdlívám, když se mi u paperbacku ohne hřbet, to se mi vlastně asi i líbí, právě proto že je vidět, že to někdo četl. Ale musím to udělat já, kdyby mi to tak někdo vrátil, zabiju ho :D Prostě a jednoduše moje věci, moje pravidla. Mám pár knih, kde jsem vcelku ráda za jejich ošoupanost, protože jsem je četla fakt hodněkrát a je to na nich vidět. Kingovský paperbacky mají ohnutý hřbety, a to je taky fajn. Zbytek je ale většinou jako novej. Navíc knihy často i prodávám dál, pokud neuznám, že je fakt chci v knihovně, takže je i třeba, aby vypadaly dobře :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím souhlasím :) Samozřejmě v článku trochu přeháním - často do knížek nepíšu, protože nemám tužku anebo jsem líná, hlavně mi jde spíš o takové to "přirozené opotřebení" :D A navíc obyč tužka se dá vygumovat! :)
      Díky za tenhle názor :)

      Vymazat
  2. No, taky už jsem se s tím, že knihy se prostě mohou poškodit, docela smířila, i když občas mám záchvat superpečlivosti a jsou knihy kolem kterých pořád ještě chodím po špičkách. Ale je fakt, že najít v knize krom příběhu i vzpomínky je prostě krásné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já chodím po špičkách kolem Deadpoola, prostě je to komiks. Drahý, celobarevný, ten nepůjčím :D

      Vymazat
  3. Ja už to mám rovnako, ale tiež bývali doby, kedy som sa o knihy starala ako v bavlnke. Až na ohýbanie rožkov, to robím odjakživa. Na niektorých mojich knihách je napríklad poznať, že som mala zrovna obdobie červeného laku na nechty. :D Knihy sa majú čítať a je milé, keď to na nich poznať. Skoro ako vrásky od smiechu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To přirovnání k vráskám od smíchu je skvělé!

      Vymazat
  4. Já to mám spíše naopak... Dříve jsem knihy brala pouze jako příběhy, nějak mi nezáleželo na tom, jestli je trošku poničím, ale teď občas narazím i na knihu, která je skvělá nejen co se týče obsahu, ale také po vzhledové stránce. Když kniha vypadá opravdu moc pěkně a je vyvedena do detailů, tak je mi pak docela líto, když ji zničím. :)
    Na druhou stranu, pokud existuje něco, co doopravdy nesnáším, tak jsou to "čtenáři", kteří si jsou schopni koupit všelijaké speciální edice knih a pak je ani neotevřít, protože se bojí, aby s nimi něco neudělali. Čeho je moc, toho je příliš. :)
    Napsala jsi moc hezký článek. :) Je hezké si to tak pročítat a taky vzpomínat na různé situace, které při čtení některých (pro mě i jistým způsobem speciálních) příběhů nastaly - to se pak i z flíčku od rtěnky stane hezká vzpomínka... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Knihy jsou prostě od toho, aby se četly :) Však já je taky neničím cíleně, prostě přirozené opotřebení :D

      Vymazat
  5. Taky se během posledních čtyř let můj vztah ke knihám změnil. Vždycky jsem ráda četla, ale pak jsem se stala fakt úplným knihomolem, začala sbírat knížky a hýčkat je. Teď mám možná taky radši spíš ty příběhy, zjistila jsem, že chci mít v knihovně jen to, co se mi opravdu líbilo, a že nikdy nepřečtu všechno, ať se budu snažit sebevíc.

    Přemýšlím, jestli se s mým přítelem taky někdy budeme hádat o knížkách. Přeci jen o ně pečuji asi víc než on. On třeba nosí knížky v přebalu, aby se prý nepoškodila ta kniha. Já to dělám obráceně, jako většina lidí - přebal zakryje poškození. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud je důvod hádky jen takhle banální, je na světě vlastně krásně!

      Vymazat
  6. Skvělý článek! Naprosto s tebou souhlasím... Snažím se o ně pečovat, zas knihovnu plnou "salátů" mít nemusím, ale knihy na kterých jde vidět, že byly čtené mají prostě své kouzlo... Do knih sice moc nepíšu, ale chápu ty, kteří to dělají... Já psala v životě asi jen do 3 knih a ty byly anglické (jen překlad slovíček)..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já píšu hlavně do odborných knížek, nebo když s tou knížkou mám nějaký další záměr a potřebuju tam poznámky a tak... :)

      Vymazat
  7. Tak já to mám stále asi tak, jako ty dříve, ovšem tvůj článek se mi moc líbí. Možná taky vše jednou přehodnotím, ale momentálně si neumím představit ohnout zbytečně roh stránky :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to tak taky dřív měla, no :D Ale jsem ráda, že i přes tvůj přístup tě ten článek nijak nepohoršil :))

      Vymazat
  8. Bohužel jsem barbar... no spíše z hlediska nešikovnosti a nechtěného poškození. Nejsem ten typ člověka, kterému by se měla půjčovat kniha, často jí nějak ohnu, ušpiním nebo tak něco... a nejhorší na tom je, že mám z toho pak výčitky, které snad nikdy nezaženu. Knihy mám rád a jsou pro mě rozhodně něco víc, než jen soupis děje. A když jí zničím... no tak je to pro mě hodně bolestivé, ale je to zároveň moje podstata, kterou prostě změnit nedokážu.

    Jinak článek hezký a donutil mě k zamyšlení: Co takhle si do knih zaznamenávat příběh, jak ty říkáš. Pak se to zničení schová anebo dokonce do onoho příběhu pronikne :)

    OdpovědětVymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!