neděle 18. září 2016

Zapomeňte na Titanic, je tu Wilhelm Gustloff

Čtyři lidé, čtyři tajemství, jedna loď
Joana, Emilia, Florian a Alfred. Litevská studentka medicíny, patnáctiletá vyděšená Polka, mladý Prus a námořník oddaný Führerovi. Zima 1945. Každý z nich něco skrývá, každý z nich chce přežít. Jejich osudy se proplétají a všichni míří k lodím, které je mají odvézt do bezpečí. Jenže jsou tu tisíce dalších uprchlíků a jen málo lodí. Jedna z nich je Wilhelm Gustloff...

V pořadí už třetí kniha americké spisovatelky s litevskými kořeny byla (alespoň pro mě) jednou z nejočekávanějších knih roku 2016. Pokud jste četli V šedých tónech či Potrhaná křídla, dobře víte, že tahle dáma psát rozhodně umí. Ve své poslední knize se inspirovala největší tragédií v dějinách mořeplavby, zkázu lodi Wilhelm Gustloff studovala několik let, aby mohla na reálných základech vybudovat fiktivní příběh plný lidskosti a touhy přežít.

Čtyři pohledy vyprávění
Vypravěči jsou všichni čtyři ústřední hrdinové. Jejich vyprávění je rozmělněno do krátkých kapitol vyprávěných z pohledu vždy jednoho z nich. Možná je vám povědomá Litevka Joana - je to ta stejná Joana, na kterou vzpomínala Lina z V šedých tónech. Joana zde na Linu vzpomíná také, jen možná provinileji. Stejně jako ostatní, i ona cosi skrývá. Putuje se skupinkou uprchlíků mimo jiné čítající starého ševce, zatoulaného chlapečka a nevidomou dívku. Florian je mladý Prus, má úkol a rozhodně se nechce na své cestě zdržovat, jenže jakmile se jeho kroky protnou s kroky vyděšené mladičké Polky, jejíž tajemství je o něco zřetelnější než jeho, je jasné, že bude muset trochu ustoupit a zvážit své možnosti. Kapitoly Alfreda k ostatním zprvu tolik nezapadají - je na druhé straně bariéry a s ostatními se setká až později. V duchu píše milostné dopisy jisté Hannelore. A taky je absolutně oddaný Führerovi a Říši.

Chvíli trvá, než si zvyknete na roztříštěnost vyprávění. Tři ze čtyř vypravěčů se ale brzy setkají a jejich vyprávění se začnou překrývat, což zjednodušuje orientaci v ději. Z drobných útržků si můžete skládat kostlivce, kteří se hrdinům ukrývají ve skříni. A prostřednictvím Joany se dozvíte i něco málo z toho, co ovlivnilo děj V šedých tónech.

"Joano!" houkla na mě Eva. "Tady je jedna Litevka."
Propletla jsem se mezi poutníky ke starší ženě.
"Labas," řekla jsem. "Odkud jste?"
"Z Kaunasu," odvětila. "A ty?"
"Pocházím z Biržai. Už čtyři roky jsem odtamtud pryč. Ale v Kaunasu jsem měla příbuzné. Jak to tam vypadá?"
Zavrtěla hlavou, neschopná slova. "Naše ubohá Litva," zašeptala konečně. "Už ji nikdy neuvidíme. Nezdržuj se, holčičko, jdi dál." Pohladila mě po ruce a dala se do kroku.
O čem to mluvila? Válka přece skončí. Všichni se vrátíme domů.
Anebo ne?
-- str. 96-97

Pomalý začátek, strhující závěr
Zatímco V šedých tónech je koncentrovaná emoce od první strany, Potrhaná křídla poklidně plynou téměř až k závěru. Sůl moře v tomto případě stojí mezi nimi - zhruba polovina knihy, ač plná emocí a zoufalství, ubíhá poměrně poklidně, druhá však nabírá neuvěřitelné obrátky. První polovina totiž popisuje cestu do přístavu, slouží k iniciaci postav a budování vztahů a je okořeněná především všudypřítomným hladem, zimou a strachem z ruských vojáků.

Po příchodu do přístavu události získávají ten správný spád. Troška klišé mezi hrdiny je doprovázená kopcem událostí, odkrývají se definitivně jednotlivá tajemství a loď spěje ke zkáze, kterou tušíte od začátku, i když jste třeba o osudu lodi Wilhelm Gustloff nikdy neslyšeli. A silně doporučuji, abyste si před čtením o ní ani nic nezjišťovali.

Lidskost postav
Ruta Sepetysová vytváří příběhy postavené na postavách. Nejen že má Sůl moře čtyři vypravěče, za srdce vás chytnou i další postavy - starý švec přezdívaný "básník v botách", který věří, že boty umí zachraňovat život nebo alespoň oddalovat to nejhorší, šestiletý Klaus, jehož babička jednoho dne nevstala, nevidomá Ingrid, která slyší a cítí víc než ostatní, ale zároveň je před vojáky nejzranitelnější, nebo hřmotná Eva, která si víc než cokoliv jiného chce zachránit vlastní krk. Zapomeňte na knihy plné hrdinství a nesobeckosti, postavy Ruty Sepetysové nejsou černobílé.

Stejně jako V šedých tónech a Potrhaná křídla se i Sůl moře čte jedna báseň. Jestli jsem u předchozích dvou knih od Ruty měla pocit, že jim  možná malilinko chybí k dokonalosti, Sůl moře je prostě skvělá. A dokonce jí odpouštím i možná o trošku uspěchanější konec. Sice bych si uměla představit zkrácení cesty k přístavu a naopak prodloužení druhé části, ale takhle je to asi o něco lepší.

Nikdy jsem nebrečela u knížky, u které bych nevěděla, co mě čeká. Tentokrát jsem musela párkrát listovat zpátky, protože jsem pro slzy pořádně neviděla, co čtu. I potřetí můžu knihu Ruty Sepetysové vřele doporučit. Jednoznačně adept na můj soukromý TOP 10 letošního roku.

Ruta Sepetysová: Sůl moře (CooBoo, 2016) | přel. Petr Eliáš | 352 s.

Děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku!

6 komentářů:

  1. Já mám doma Potrhaná křídla a asi jsi mě nalákala se do nich pustit (i když jsi psala o jiné knize). A Sůl moře mě teda láká. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Od Ruty jsem četla V šedých tónech, což je krásna kniha. I na tuto si dělám zálusk :-)

    http://siraelxy.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Sakra já už si od téhle autorky musím aspoň jednu knížku přečíst! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Honem, v říjnu přijede do Prahy :) Pak by tě to mrzelo :P

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!