neděle 23. dubna 2017

Není autista jako autista

Pamela a Jeremiáš jsou dvojčata, ale rozdílnější by být nemohli. Doslova. Jeremiáš má totiž diagnostikovaný nízkofunkční autismus s těžkou mentální retardací, takže je prostě jiný než Pamela a její máma. V jeho světě má každý den předepsanou barvu, jídlo musí být kulaté, knoflíky a zipy jsou nejlepší a hlavně běda, jak auta na ulici zaparkují ve špatném pořadí! Ačkoliv to s ním není lehké, jeho sestra a maminka ho nade vše milují a ze všech sil se snaží žít tak, aby Remík nemusel skončit v ústavu.

Autismus je teď takříkajíc v kurzu. Ivona Březinová, ač sama s touto dysfunkci zkušenosti nemá, se rozhodla ukázat tuhle problematiku i dětem. A vyneslo jí to zaslouženou nominaci na Magnesii Literu.

Není autista jako autista
První důležitá informace pro čtenáře - není autista jako autista. Ten všeobecně rozšířený předpoklad, že autista je vlastně úplně normální, jen lpí na srovnaných pastelkách a nesnáší změny, je chybný. Ivona Březinová to umně ukazuje, když dává do kontrastu Remíka s autismem "na tý míň přijatelný hranici spektra" (jak říká Pamela) a Patrika, který má "jen" Aspergerův syndrom (a ano, tohle je mnohem blíž té představě srovnaných pastelek a zavedených pořádků).

Příběh je vyprávěn ve třetí osobě, občas do něj však pronikají části, které vypráví přímo Pamela. Ty jsou odděleny kurzívou a slouží hodně i k flashbackům, které do jisté míry vysvětlují, jak to s tím Jeremiášovým autismem je, kdy mu ho diagnostikovali a jaké s tím už byly problémy. Kromě Pamely a Remíka má hodně prostoru samozřejmě jejich maminka, no a Patrik, Pamelin nový spolužák, který se v očí svých spolužáků chová prostě divně, Pamele posílá esemesky s předpovědí počasí... No, jenže to, že je Aspík skoro nikdo neví. A kdyby, stejně to nejspíš nepochopí!

Vlny emocí a sourozenecké lásky

"Ale je to cizí kluk, který ublížil mýmu bráchovi. Chápeš? Mýmu bráchovi!"
"Nemohl za to, Pamelo."
"Proč se ho tak zastáváš, prosím tě? Proč za něj bojuješ?" namíchla se Pamela.
"Za něj nebojuju," zavrtěla máma hlavou. "Ale za tebe. Já přece vím, co pro tebe Remík znamená, co všechno jsi schopná pro něj udělat. Jenže se kvůli němu musíš naučit ještě jednu důležitou věc."
"A to jakou?"

"Odpouštět."
--- s. 138

Pamela a Jeremiáš jsou dvojčata, a i když Jeremy si to asi tak úplně neuvědomuje, Pamela to spojení cítí. Z celé knížky je prostě patrná ta velká sourozenecká láska a sounáležitost, potřeba chránit... Ačkoliv jde o primárně dětskou knihu, Březinová na mladší čtenáře nakládá poměrně dost - drsné scény s Remíkovými záchvaty, chvíle absolutního zoufalství, nespravedlnost... Prostě tak, jak to v životě chodí, žádné ulehčování. Na předčítání před spaním to prostě není, i já jakožto dospělý čtenář jsem všechnu tu tíhu cítila a nebylo mi z toho úplně nejlépe.

Zároveň, vedle klasických posměváčků, se ale v Pamelině nové třídě objevují i ti, kteří Pamelu a její situaci chápou takovou, jaká je, a Jeremiáše se neštítí a nemají potřebu z něj dělat debílka. Za mě ovšem škoda, že tyhle vedlejší postavy nedostaly více prostoru, obecně bych ocenila celkově širší náhled do školního prostředí. Ale tohle je prostě i Jeremiášův příběh, a ten s Pamelou do třídy nechodí.

Ivona Březinová odvedla záslužnou práci, navíc dle expertů popsala autismus opravdu velmi věrohodně. Jsem trochu na rozpacích z toho, jak celkově kniha působí, trochu bezútěšně... Pokud sáhnete po knize sami, asi nebudete zklamáni. Ale pokud ji chcete dát svým dětem nebo mladším sourozencům, buďte při ruce, abyste jim mohli vysvětlit poměrně realistický konec a všechny ty drsné scény.

Ivona Březinová: Řvi potichu, brácho (Albatros + Pasparta, 2016) | il. Tomáš Kučerovský | 208 s.

Vřelé díky nakladatelství Albatros za poskytnutí recenzního výtisku!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!