čtvrtek 25. května 2017

Z parného léta do sychravého podzimu, Anna Bolavá je pořád skvělá!

Sychravý listopad, mlhy plno, začínající advent. V močálech je nalezeno tělo mrtvé ženy, Miluška Bartáková rodí, Anička Vávrová píše referát o pohádkových bytostech a její matka Milada se zatím snaží vydělat v továrně s drůbeží co nejvíc peněz. Do městečka se vrací Hanka Strnadová s maminkou a Jarda Vávra si od toho možná něco slibuje. První mrazíky, zvláštní virózy a něco zlověstného, co je prostě ve vzduchu a všechny táhne trochu ke dnu.

Je velmi složité alespoň elementárně shrnout děj tohohle románu a jak nemám příliš ráda oficiální anotace, tentokrát obsahuje přesně ty údaje, které ke čtení stačí. Pokud však čekáte přímé pokračování Do tmy, budete asi hned na úvod zmateni. Anna Bartáková totiž jako by nebyla. V Řečicích má každý práci sám se sebou, tak ještě aby se zajímal i o nějakou divoženku.

Pokračování nečekejte
Když jsem v závěru recenze na prozaickou prvotinu Anny Bolavé psala, že o téhle autorce ještě uslyšíme, měla jsem v nose. O pár měsíců později vyhrála Magnesii Literu, o románu Do tmy se hodně mluvilo. Není divu, že od novinky Ke dnu se očekává opravdu hodně. Záložka láká na volné pokračování Do tmy, víc než co jiného zde ale Anna Bolavá uplatňuje lehce princip návratnosti postav - některé vedlejší postavy Do tmy a prostředí, to je to, co oba romány spojuje.

Pokud má čtenář zkušenost s předchozí prací Anny Bolavé, neubrání se srovnávání. Ke dnu je ale natolik odlišná, že nelze jednoznačně říct, co se podařilo víc a co méně. Tam, kde je Do tmy psychologickou sondou o postupujícím šílenství, tam se Ke dnu zabývá spíše komplexním pohledem na obyvatele vesničky. Namísto ich formy a soustředění téměř na jedinou postavu (a vypravěčku v jedné osobě) se zde setkáváme s er formou a několika střídajícími se pohledy. V předchozí recenzi jsem vyčítala, že o vedlejších postavách nevíme skoro nic, tentokrát mohu být spokojená -  postav je tady mnohem víc a přitom je celkem zvládnuté celkové rozložení "sil".

A zatímco Milada Vávrová si v horečce myslí, že umírá, její dcera se tiše vytrácí z domu. Pospíchá splynout s mlhou, kterou má tak ráda. Dnes ji bude mít sama pro sebe, málokdo z města půjde ven. Je sychravo a lidé se bojí. Dobře jim tak, mlha je nádherná... Její chlad pálí a vlhkost se vplétá do vlasů jako pentle hastrmanů z pohádkových knížek. Ve skutečnosti vodník žádné dívky k hluboké vodě neláká. Tolik hodin strávila Anička kolem břehů a neviděla nic. Přitom tam jsou. Když vylézají, halí se do chuchvalců bílé páry, aby je nikdo nespatřil. Jak to jenom dělají, to přece není jen tak, vytvořit tuhle hmotu. Anička by to chtěla taky umět. Nechce se pořád učit, aby mohla být vedoucí linky, nebo se propracovala do kanceláře. Zajímá ji, jak ovládnout počasí, a to ji navoněná Jančařka nenaučí.
-- s. 121

Více postav, více možností najít si to své
Plynulé střídání perspektiv je narušováno jen vsuvkami kurzívou, ty jsou v ich formě a vypráví je Hanka Strnadová. Pro mě tyto pasáže patrně nefungovaly přímo tak, jak měly - spíše mě rušily, nebavily mě tolik (ostatně celkově mě linka kolem Hanky nebavila tolik jako jiné). Jako vytrhnutí ze stereotypu ale fungují skvěle. Zpočátku působí mnohem tajemněji, protože jejich vypravěčka vstupuje do děje mezi ostatní aktéry-vypravěče až posléze. Trochu škoda, zpočátku mě přeci jen bavily o kousek více, alespoň pro to tajemství.

Anna Bartáková, hlavní hrdinka Do tmy, byla pro některé čtenáře problematická, protože s ní nejde zas tak moc sympatizovat. Ani v této próze se to sympaťáky nehemží, více postav ale také znamená více možností - osobně mě nejvíc bavily pasáže s Aničkou Vávrovou a zpočátku také ty s Miluškou Bartákovou. Tady ale musím vytknout dle mého nenaplněný potenciál této dějové linie - na začátku se Miluška jevila jako možná nejzajímavější postava, postupně se jí dostává ale méně a méně prostoru a všechno tak nějak čpí do ztracena. 

Na zavazadle nezáleží. Důležitý je telefon a ten její studené prsty drží velmi pevně. Porod je jako smrt, před kterou v poslední chvíli uhneš, řekla jí v létě do očí Vávrová odnaproti. Pak se jí omluvila, nebylo to vhodné, vyčerpaná Miluška seděla zhroucená na obrubníku a brečela. Druhý den dostala obrovskou mraženou kachnu a poplácání po rameni, které tak dlouho potřebovala. Možná měla sousedka pravdu. Už zase měla pravdu, bolí to příšerně. Ještě chvíli, a ztratí vědomí. A její matka mezitím celou dobu leží ani ne půl kilometru od domu. Poblíž opuštěného mlýna, za kamenným mostem, který neuváženě přešla tam, ale zpátky už se vrátit nemůže. Nejde to. Viděla pohyby světla ve vodě a bojí se uhnout.
-- s. 24
Co ovšem oceňuji nejvíc, je atmosféra. Anna Bolavá je skutečná královna atmosférického vyprávění a vůbec nevadí, že je to trochu na úkor děje. Ke dnu je celé zakryté v mlze a sychravu, některá místa potom působí přímo zlověstně a vám se rozhodně nechce číst před spaním. Po této stránce na mě Ke dnu zapůsobilo ještě víc než Do tmy, přeci jen, pozdní podzim zákonitě působí depresivněji než horké léto. Jsem ráda, že si autorka udržela vysoký standard a dokázala ve své další próze udržet svébytný styl a zároveň se formálně odlišit a posunout trochu dál.

Mně se Ke dnu líbilo o kousek víc než Do tmy, i když jsem byla v obou případech textem pohlcena a nemohla se odtrhnout. Co vám?

Anna Bolavá: Ke dnu (Odeon, 2017) | 288 s.

Za knihu vřelé díky Odeonu!

2 komentáře:

  1. Mně se tyhle knížky líbí prvopohledově, ale prostě se k nim ne a ne dostat. Ani v knihovně jsem je nikdy neviděla, abych si je třeba odnesla. Do knihkupectví se moc nedostávám a když, většinou nenakupuji. No, snad na některou z knížek Anny Bolavé narazím. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si ty knížky v knihovně vždycky zarezervuji, když o ně fakt stojím a zároveň si je nechci kupovat ;) No, jsem zvědavá, co na to řekneš, až se k tomu dostaneš!

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!