pondělí 1. ledna 2018

S Ladislavem a jeho netradičními cestopisy do Izraele i Číny


Princ Ládík je nešikovný, trochu švejkovský a za každou cenu vtipný pisálek. Někdy ten humor působí naučeně a na přednáškách prý často opakuje tytéž vtipy. My mu to ale odpustíme, že jo? Jeho cestopisy totiž za to stojí. Ladislav je jen o rok starší než já - milý zmare, vítej v mém životě - a procestoval už pěkný kus světa. Prostě se jednoho dne rozhodl a vyrazil na 40denní pěší pouť do Jeruzaléma. O tom je jeho první kniha. Ta druhá zase popisuje jeho cestu skrz Nepál a Čínu, mezi buddhisty (a hinduisty) a komunisty.


40 dní pěšky do Jeruzaléma vyšlo prvně už v roce 2015 a stalo se velkým hitem. Osobně vlastním dotisk s novou obálkou, aby Ziburovy knihy v knihovně ladily. O obálky, stejně jako o ilustrace (mimo první knihu) se stará umělecké duo Tomski & Polanski.

Teď pár základních informací o textech. Jeruzalém je čistě přepis Ladislavova cestovního deníku, doplněný okénky se zákulisním infem nebo jinými vtipnými postřehy, na konci každého dne navíc na čtenáře čeká krátký komiksový strip ztvárňující nějakou událost, která se v textu nalezla. Přiznám se, že prvně jsem načala kousek Buddhistů a komunistů a až teprve jsem se pustila do první knihy, proto mi ilustrace (které jsou i v dotisku na rozdíl od obálky původní) zprvu moc neseděly a forma mě spíše rušila.


Buddhisti a komunisti jsou totiž koncipovaní trochu jinak. I v tomto případě Ladislav pochopitelně vycházel ze svého cestovního deníku a vyprávění je chronologické. Místo jasného časového ohraničení jsou však kapitoly zaměřeny třeba na jídlo, nějaké místo, kam se dostal (chtěl dostat a tak), či na konkrétní událost. Text je tedy mnohem konzistentnější, zase ale ztrácí jasné plynutí času. Tomski & Polanski se navíc ve druhé knize kromě obálky postarali i o celostránkové a drobnější ilustrace, které hezky doplňují atmosféru vyprávění a jsou krásně barevné. Barevné jsou i inforámečky, které tentokrát podávají informace o zemích, kde se Ladislav nacházel a o jejich obyvatelích, veselé historky v nich byly omezeny.

Obě formy mají své pro a proti, osobně mi ale nakonec přeci jen o kousek víc vyhovovalo klasické ztvárnění deníku s časově ohraničenými kapitolami. Je jasné, že v každé další knize by ale asi takováhle forma fungovala hůř a hůř - někdy se na cestě prostě nic neděje a právě tato hluchá místa Ladislav vyplňoval různými úvahami o cestování případně popisem všedních cestovatelských záležitostí. A ty jak jednou víte, nepotřebujete je číst znovu a znovu. I tak se jednotvárnost vyprávění v Buddhistech a komunistech ke konci stávala trochu ubíjející - není to zkrátka čtení, které by neomrzelo. Je třeba si Ladislava dávkovat.

Abych se dámě za její trpělivost odvděčil, pustil jsem jí video s pandami. Když nepočítám chirurgický zákrok, jedná se o nejkratší cestu do srdce Číňana. Pandy tu totiž zbožňuje úplně každý, a tak video pořízené v Chengdu promítám opravdu často. Myslím, že při tom musím působit trochu zvláštně. Představte si, že do vaší vesnice přijde člověk z druhého konce světa a nakýbluje se k vám domů. Vůbec vám nedokáže vysvětlit, co tam dělá, ale beze slova vytáhne počítač a začne na něm pouštět videa s pandami. Já bych byl nadšený! Upřímně doufám, že jednou něco podobného zažiju.
--- Pěšky mezi buddhisty a komunisty, s. 224-225


Ziburovy knihy nejsou klasickými cestopisy, protože se tolik nesoustředí na popisy míst, kde se nachází, památek... Nedává žádné konkrétní tipy. Pouze rady, jak se chovat. Obrovský přínos mají ale jeho knihy z hlediska společenského - popisuje setkání s lidmi, protože právě to je středobodem jeho cest. Z obou knih je tedy velmi patrná atmosféra jednotlivých zemí (Turecka, Izraele, Nepálu a Číny), kterou Ladislav (i čtenář) poznává skrze místní obyvatele a jejich zvyky.

Jak už jsem zmínila, podstatnou složkou vyprávění je humor. Ladislav je svéráz a asi trochu smolař (který má ve finále víc štěstí než rozumu), takže se jeho příhody staly důvodem častých výbuchů smíchu (a to se u knih většinou nahlas nesměju). Všechny historky jsou vypravovány s nadhledem, navíc zde nechybí pořádná dávka sebeironie, a to je myslím klíčem k sympatickému humoru, který se stejnou měrou projevuje i u osobního setkání. Nenechte se zmýlit - tenhle člověk se rozhodně nestydí a rozhodně není introvert. Neviděla jsem sice žádnou jeho klasickou přednášku, ale rozhovor na Humbooku tak nějak potvrdil má očekávání.

Nabízí se otázka, proč jsem vlastně tuto knihu napsal. Možná vás to překvapí, ale bylo to kvůli vám. Já totiž chci, abyste šli taky.
--- 40 dní pěšky do Jeruzaléma, s. 13

Ladislav Zibura je sympaťák stejnou měrou osobně jako na stránkách knih. Není to žádná vysoká literatura a pokud hledáte praktické informace o zemích, které navštívil, tohle asi nebude ta správná cesta. Pro pobavení a změnu žánru jsou ale tyhle zábavné cestopisy ideální.

Za knihy díky Albatros Media!

Ladislav Zibura - 40 dní pěšky do Jeruzaléma (BizBooks, 2015) | il. Eva Šlosarová | 240 s.
Ladislav Zibura - Pěšky mezi buddhisty a komunisty (BizBooks, 2016) | il. Tomski & Polanski | 296 s.

4 komentáře:

  1. Už nějakou dobu mám doma Pěšky mezi Buddhisty a komunisty a moc se na ni těším, vybrala jsem zrovna tu, protože mi místem přišla nejzajímavější. Teď když vím, že Jeruzalém je čistě přepis deníku, jsem ještě radši, že jsem zvolila tuhle. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to obojí z deníku, jen ten Jeruzalém je vyloženě den po dni bez vynechávek :) Mně osobně nakonec (i když jsem si to původně nemyslela) o něco víc sedl Jeruzalém. Tak ať se každopádně líbí :)

      Vymazat
  2. Ziburu mi všichni doporučují horem dolem, ale asi se mu vyhýbám trochu právě proto, že bych se nejspíš pak chtěla taky vydat do světa a zažívat každodenní dobrodružství a tak. Jsem strašně náchylná na inspirativní lidi a knihy a příběhy obecně. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však proč ne? :) Ladislav je hodně inspirativní, ale nemyslím, že by ses pak rovnou sebrala a šla pěšky do Jeruzaléma :D Plus ty hodně posloucháš audioknihy - tyhle si Ladislav namluvil sám ;)

      Vymazat

Komentáře jsou ověřovány pomocí kódu!
Konstruktivní kritiku přijímám s úsměvem. A pokud použijete profil "Anonymní", na konci komentáře se podepište, díky moc!